Před koncertem Self Deception v Praze, jsme si s klukama dali interview a zjistili jsme, co takhle rádi dělají, když zrovna tourují. Zeptali jsme se, co je vedlo k nahrání jejich ikonické písničky „Matthew McConaughey„ a ptali jsme se i na osobnější věci.
Péťa: Čau kluci! Moc děkuju, že jste přijali naši nabídku na tenhle rozhovor, znamená to pro nás hodně. Je to vaše první vystoupení v Praze, překvapilo vás, že je vyprodané?
Erik: Jo, samozřejmě! Protože jsme ani nevěděli, co máme čekat. Byli jsme hodně v Německu a v Anglii, ale tady zas tak ne. A mít první vyprodané turné jako headlineři, to je úžasné. Znamená to pro nás hodně!
Andreas: Jo, je to fakt super, protože jak říkal Erik, nikdy nevíš. Pro nás je to nové, vyrazit a jezdit po Evropě, takže jsme neměli žádná očekávání. Nevíme, co čekat v různých zemích a různých částech světa, takže se moc těšíme na setkání se všemi našimi fanoušky a dalšími rockery.
Péťa: Váš největší hit, „Fight Fire With Gasoline“, má přes 2 miliony zhlédnutí na YouTube, gratuluju! Máte kromě tohoto hitu nějakou jinou oblíbenou písničku, kterou rádi hrajete živě?
Erik: Já mám nejradši právě „Figt Fire With Gasoline“, protože když dojdete k refrénu, tak vidíte publikum, jak skáče nahoru a dolů jako moře, což vám způsobí husinu. Je nádherný vidět všechny lidi, jak mávají a podobně.
Andreas: Pro mě to hodně závisí na tom, kde hrajeme. Když hrajeme na velkém festivalu, kde nás ne každý zná, tak nějakou písničku s těžkým významem, jako je „Intoxicated Haze“. Jinak když jsme headlineři, tak rozhodně „Hell and Back“.
Péťa: Přidáváte k tomu něco speciálního? Máte nějakou oblíbenou část, kde přidáváte něco, co tu písničku dělá výjimečnou?
Andreas: V „Hell and Back“ děláme během posledního refrénu to, že necháme publikum zpívat, a to nás vždycky moc potěší, protože slyšíme, jak je publikum hlasité a jak dobře znají texty, které jsme napsali.
Péťa: Nedávno vám vyšla písnička nazvaná „Matthew McConaughey“. Proč on?
Andreas: To je ta velká otázka… Proč sakra on?!
Erik: (Začínají se smát) Jo, to je… Jo. Myslím, že každý chce být jako Matthew McConaughey, který je velká hvězda, takovej nafintěnej kovboj. Víš, vlastně nápad za tou písničkou je, že jsme dělali rozhovor a Andreas, když zavřeš oči a slyšíš ho mluvit, zní trochu jako Matthew McConaughey. Tak jsme o tom mluvili a pak přišel náš úžasný producent s nápadem, že bychom o něm měli udělat písničku. Tak jsme to udělali.
Andreas: Jo, byla to původně jen zábava, která se stala něčím víc. Mám rád hodně jeho věcí, ve kterých hrál. Jsem sci-fi fanoušek, takže Interstellar je můj oblíbený film, miluju to.
Erik: Jo, je úžasný, ale také jsme opravdu měli rádi tu náhodnost té písničky, jako že to nejde vysvětlit. Jako že nevíš, co od Self Deception čekat a tohle rozhodně byl jeden z těch momentů nejen pro fanoušky, ale i pro nás. Řehtali jsme se hodiny, když jsme tu písničku dokončili. Máme dost širokou škálu písniček, samozřejmě máme i nějaké vážné, hodně hluboké, ale pak máme tyhle zábavné, které milujeme hrát.
Andreas: Vtip je v tom, že jsme se rozhodli neomezovat se způsobem, který by ovlivnil naše myšlenky a image. No a pak jsme začali chtít zkoušet pořád nové věci, protože jsme si uvědomili, že jsou zábavnější a lidé to milovali, i když jsme si mysleli, že nebudou. Pokaždé když jsme napsali novou písničku, bylo to jako: „Okay, co můžeme udělat dál, co je nové a mimo naši komfortní zónu?“ A musím říct, že humor jako v té písničce „Matthew McConaughey“ je hodně mimo naši komfortní zónu, což to dělá náročné, ale i zábavné psát. To je celý ten princip.
Péťa: Přemýšleli jste o tom, že byste mu tu písničku poslali?
Andreas: Jo! Myslím, že někdo mu opravdu napsal e-mail a poslal mu tu písničku. Ani jsme o tom nevěděli, dokud to dotyčný neposlal.
Erik: Doufáme, že jednoho dne dostaneme shout out, to by bylo úžasné!
Andreas: Jo jo, doufáme, že si to poslechne, to by bylo skvělé! Myslím, že by se mu to i líbilo, vypadá jako párty typ. Tak ona je to supr písnička. Neříká o něm žádné špatné věci, jen všechny ty skvělé věci, které udělal nebo jsme viděli, takže ho to zobrazuje v dobrém. Nemyslím, že by se zlobil.
Péťa: V současnosti je z jedním z velkých témat AI. Vy máte videoklip vytvořený za pomoci AI, ale spousta lidí na to obecně nadává, protože to bere lidem práci a tak podobně. Jaký na to máte názor?
Erik: Myslím, že to dnes můžeš jako umělec použít jako nástroj. Pro mě je to spíš možnost to použít, zkoumat a zkusit. V budoucnu to změní spoustu věcí, ale musíte tomu dát šanci a být otevření.
Andreas: Je to nástroj, například jako když máte starou pilu a řežete strom a vaše celá firma řeže stromy a pak přijde jiná firma s novou elektrickou pilou. Berou práci té starší firmě. Je to těžké. Nemůžete být konzervativní ve světě, kde se věci stejně mění. Buď si stěžujete a ztratíte práci, nebo se naučíte, jak ten nástroj používat.
Erik: V tom videu pro písničku „Matthew McConaughey“ jsme to zkusili. A chtěli jsme si pohrát s tou chaotičností celé věci. Osoby ve videu jsou jako kopie nás, ale nejsme to skutečně my. A vypadá to i dokonce celkem blbě. Mají hodně prstů a tak, je to trochu strašidelný a chaotický, ale to byl přesně ten smysl.
Andreas: Nemělo to být perfektní, ne, přesně naopak.
Erik: Jo, jo. Ale dostali jsme nějaké negativní reakce. Někteří lidé byli naštvaní a ptali se: „Proč tohle děláte?
Péťa: Andreasi, vzal jsi si pár měsíců volno. Jaké to je být zpátky s kapelou a zpátky na pódiu?
Andreas: No, je to fakt dobrý pocit. Během té doby byla v mém životě velká díra. Ale teď je to jako být zpátky s rodinou. Já a Erik tohle děláme už skoro 20 let a nikdy jsme si od sebe nevzali pauzu. Byli jsme jako manželský pár, takže být od sebe a být pryč od toho všeho okolo mi opravdu změnilo pohled na život. Bylo to potřeba a já to udělal, ale teď už jsem zpátky a je to úžasné.
Péťa: Byla kapela podporující, když jsi si vzal tu pauzu?
Andreas: Jo, jo, byli. Museli jsme udělat těžká rozhodnutí ohledně organizace turné a písniček a všeho. Ale myslím, že jsem ani nebyl pryč tak dlouho. Byl to rok nebo tak něco? Ale stejně jsme museli vymyslet plán na dobu, kdy jsem byl mimo.
Erik: Nepřestali jsme, protože jsme chtěli dát fanouškům a Self Deception co nejvíc. Tak jsme přivedli Simona, kamaráda, který se k nám připojil na turné a hrál Andreasovy části a dělal skvělou práci. Toho chlapa zbožňuju. Ale jo, byla to směs pocitů, dělat tohle tak dlouho s mým bratrem a najednou před sebou mít něčí jinej zadek než Andreasův.
Péťa: To není on! To není Andrease zadek!
Andreas: Jo, můj zadek Erikovi asi chyběl ze všeho nejvíc.
Péťa: Měli jste velké turné s Electric Callboy. Jaké to bylo, hrát ve velkých městech v Austrálii?
Erik: Bylo to obrovský, a to byl taky důvod, proč jsme nechtěli přestat s turné, když si Andreas vzal pauzu, protože to otevíralo nové možnosti. A i když Andreas potřeboval nějaký čas pro sebe a vyřešit si nějaké věci, nechtěli jsme si všichni dát pauzu, protože by se to mohlo podepsat na celé kapele a zmeškali bychom několik příležitosti. S Electric Callboy jsme na stejné vlně. Takže jsme dostali tu příležitost jet do Austrálie. Jsou hodně podobní Evropanům tím, jak se chovají. A já si užívám slunce a teplo, takže to bylo pro mě perfektní, hrát rock and roll a mít slunce celý den, chápeš, bylo to prostě úžasné. Opravdu jsem si to užil, a Electric Callboy jsou skvělí.
Andreas: Takže jsem viděl na sockách, jak si užívaj teplo, sluníčko a já byl na druhé straně světa a odhazoval jsem kopy sněhu ve Švédsku.
Péťa: Je něco, co vždycky děláte nebo zkoušíte, když jste na různých místech nebo v cizích městech?
Erik: Vždycky kupujeme věci pro naše děti. Je to skoro jako soutěž. Kdo koupí víc hraček a kdo uloví tu větší. Andreas mě někdy nesnáší, protože já vždycky čapnu ty lepší dřív než on.
Andreas: Pravda! Erik má na tohle štěstí! Někdy zastavíme na benzínce, když už je pozdě a potřebujeme si odpočinout během cestování na turné, a Erik vždycky koupí něco hodně drahýho a debilního. Je to vždycky taková kravina. Jen aby měl něco, s čím přijede domů jako hrdina, víš, co tím myslím? A já tam stojím a říkám si, jo, musím taky něco koupit! A po chvíli si uvědomím, že ne, nemusím! Takže jo, to je sranda. Jsou třeba někteří, kteří rádi víc paří, no já a Erik, my občas zapaříme, ale většinou jdeme spát brzo. Dáme si pohádku na dobrou noc a jsme v limbu.
Péťa: Můžete jmenovat nějaké kapely, které mají podobný žánr jako vy nebo nějaká velká jména ve Švédsku nebo vaše kamarády, kterým byste chtěli dát shout out?
Andreas: Řekl bych kapelu Solence, které jsem si všiml za poslední rok nebo tak. Ale hráli jsme s Dead by April a další kapelou Smashed Into Pieces a byli úplně na stejné vlně jako my. A teď jedeme na turné s Normandie.
Péťa: Andreasi, máš nějakou inspiraci pro svůj zpěv? A ty, Eriku, pro bubnování?
Andreas: No, vlastně ano. Je tu britská kapela InMe, která hraje grunge. Miloval jsem Stained a P.O.D a takové věci. Ale naučil jsem se zpívat zpíváním alba od InMe, které se jmenuje „Overgrown Eden“. To album bylo celý můj svět asi rok.
Erik: Pro bubnování je to hodně různé. Nové kapely přicházejí s novými melodiemi a taky spoustou energie. Mám to rád. Ale i staré kapely jako The Police mají něco do sebe, miluju bubnování jejich bubeníka Stewarda Copelanda a všechny technické části. Mike Portnoy z Dream Theater je velmi dobrý, nejsem ten typ progresivního bubeníka, ale je zábavné ho poslouchat. Moje bubnování je o něčem jiném, aby to sedělo k hudbě, abychom dělali něco jiného. Není to to samé, ale je to zábava. A Jay Buckner z Papa Roach byl pro mě velkou inspirací několik let. Takže jo, v bubnování jsem vlastně jako batole.
Andreas: Pamatuju si, že jsem měl rád nějaké emo věci, když vyšly. Proto stále děláme i takovej screamo styl. Byl jsem do toho hodně zažranej pár let, ale to se mění. Rosteš, najdeš nové věci. A miluju hudbu, kterou hrajeme, ale poslouchám i spoustu jiných věcí.
Péťa: Moc děkuju za tenhle rozhovor a přeju vám hodně štěstí do budoucna!
Andreas: A my doufáme, pro vás pro všechny, kteří nás neměli šanci vidět, že se do Prahy vrátíme za nedlouho.
Napsala: Petra Závišová