Na vystoupení švédských Humanity’s Last Breath jsem se nesmírně těšila. Zamilovala jsem si zbrusu nové album „Ashen“ a nemohla jsem se dočkat, až uslyším kousky toho mistrovského díla naživo. Když se poprvé objevil plakát s oznámením koncertu, jásala jsem nadšením. Úplně stejně mě potěšilo to, že se supportem stali Seeing Things. Trochu mi však tuhla krev v žilách z toho, že se celá akce měla odehrát v klubu Modrá Vopice. Nic proti Vopici, snad každý z nás tam zažil alespoň jednu nezapomenutelnou akci, která se však více či méně pohybovala v undergroundových vodách. A kdo klub zná, tak musel předpokládat, že zvuk nebude příliš dobrý a samotné vnitřní prostory budou také dost těsné.
Před začátkem koncertu jsem se ale nechala pohltit hypem a všechny obavy zatlačila do pozadí. Bohům žel, jen co se na stagi objevili Seeing Things, noční můra v podobě nepovedeného zvuku ožila a začala rozprostírat své pařáty.
To, že se Seeing Things stali předskokanem, pro mě bylo skvělou zprávou. Měla jsem totiž na tuhle kapelku už dlouho zálusk, ale pokaždé, když jsem měla jít na jejich koncert, mi něco překazilo plány. A s vydáním nových singlů si mě získali zase o něco víc… Jak již bylo řečeno, začátek nebyl po zvukové stránce příliš povedený. Hlasité electro samply totálně překrývaly kytary a nějaký čas i vokály. Vlastně jsem si zprvu nebyla vůbec jistá, jestli kluci už brnkají do strun, pokud bych se neujistila pohledem. Asi v polovině setu se naštěstí zvuk zlepšil a byl čitelnější. V té době se začal rozjíždět už celkem slušný moshpit. Sami muzikanti si ale moc zapařit nemohli, jelikož pro ně stage byla dost malá, což bylo dáno i tím, že na tak malém prostoru byli dvě bicí soupravy. Ale konec stěžování si…. Byla jsem hodně ráda, že jsem tuto smečku viděla a druhou polovinu setu jsem si vlastně celkem dost užila. Kluci do hraní dávají všechno, co můžou. Poskytují nám možnost nahlédnout do jejich unikátního mixu metalcoru a techna s hustejma breakdownama a charismatickýma vokálama! Je to chytlavé, melodické, tvrdé, chvílemi snad až epické. Co víc si přát! Takže se těším na příště, a tentokrát s perfektním zvukem!
Jakmile se na prknech objevili Švédové, naivně jsem doufala, skoro se modlila, aby byl už zvuk v pořádku. Ale hned u první skladby se všechny mé naděje proměnily v prach a upadly do věčného zapomnění. Tohle fakt bolelo. Úsměv na tváří se změnil v kamenný výraz. Zpočátku se mi v hlavě objevovaly předchozí koncerty na Brutal Assaultu a ve Futuru, kde jsem se topila v dokonalosti a hutnosti bestiálního zvuku. Ve Vopici to však bylo jiné. Vokály byly celou dobu tak nízko, že až na pár výjimek nešly skoro vůbec slyšet. A to podotýkám, že jsem chodila po celém klubu a byla jsem i venku, kde byla otevřená boční stěna. Venek se stal trochu spasením i proto, že vevnitř se kvůli absenci klimatizace nedalo dýchat.
Jedním z důvodů, proč miluju Humanity’s Last Breath, je jejich produkce – nadpozemský, hutný, rozlehající se zvuk odnášející duši do hlubin vesmíru. Zde jsme se mohli setkat jen s temnýma hlubinama dřevěné budky, ve které se koncert odehrával. Špatné technické vybavení a prostor klubu zapříčinily to, že kapela přišla o několik dimenzí svého zvuku a atmosféry. Na druhou stranu si hodně cením toho, že přítomní fanoušci headbangovali, dělali moshpit a většinou na sobě nedávali nic znát. I já si asi v posledních dvaceti minutách řekla, že si to prostě užiju. Musím samozřejmě vyzdvihnout i dokonalé hráčské umění samotných hudebníků.
Moc mě však mrzí, že ze zvuku neměla radost ani kapela a to dokonce až tak, že neodehráli celý set, či nedali encore, a skončili asi o 12 minut dříve. Po koncertě se mi podařilo mluvit se zpěvákem Filipem, který pravil, že ohledně zvuku nemohli nic víc udělat a doufají, že příště budou hrát v lepším klubu.
I když byl tento večer protnut značnou negativitou, ráda bych poukázala na velmi přátelskou a pohodovou atmosféru. Všude byla spousta fajn lidí, takže jsem se celkově cítila velmi dobře. Shout out i samotným Humanity, kteří po koncertě rádi pokecali s fanoušky a byli moc milí.
Text: Vendy Jobová
Foto: Jirka Platzer