Enter Shikari

Nejdřív to vypadalo, že z tohohle článku bude jeden velkej rant na SaSaZu. Nakonec by ale nebylo fér, aby včerejší povedený koncert Enter Shikari zastínil jen nějaký bezbřehý hate. Hudba totiž včera jednoznačně zvítězila nad otravnostmi holešovického klubu. A tak začnu jinou myšlenkou: Jsem vděčný za své dospívání s Enter Shikari! A soudě podle početného obsazení „stárnoucích mileniálů“ v publiku bude podobný pocit mít celá řada z vás. V kotli ale nechyběla ani spousta zástupců gen Z, a to je skvělá zpráva nejen pro Enter Shikari, ale i pro celou scénu!

Klub byl naplněn zhruba ze dvou třetin, když v osm hodin nastoupili na stage supportující Lake Malice. Z aparatury se začala valit těžko uchopitelná zvuková hmota, ze které člověk tak tak vytušil nějakou píseň. I přes to ale úvodní set včera kupodivu působil našlapaně, a to zejména kvůli velmi jistým bicím Emily Ainger a hlavně přesvědčivosti a suverénnosti ústřední dvojice Alice Guala (zpěv) a Blake Cornwall (kytara). Ti se nezdráhali energicky interagovat s tisícihlavým davem, který jejich tvorbu slyšel, troufám si říct, úplně poprvé. Žánrově si Lake Malice rozumí s Hot Milk, Yonaka nebo Spiritbox, ale posypte to ještě několika lžícemi doprovodné elektroniky, která celé věci dodává svěží vibes (doporučuju track Mitsuko!). Existuje velká šance, že fans zmíněných kapel si tohle duo z Brightonu oblíbí. Sympatické Lake Malice si určitě rád zopakuju, avšak s lepším zvukem, please!

Po sérii retro pecek, které v mezeře mezi shows udržovaly klub rozehřátý, se konečně naplno „rozhořela“ velká ledková obrazovka za stagí, která je hlavním vizuálním prvkem na scéně této tour Enter Shikari. Po sborovém „Please, set me on fire!“ už celý dav vzplál! Bylo jasné, že koncert bude do velké míry věnovaný nové tvorbě, která je trochu návratem k minulosti, a tak všechny čtyři singly z nové desky fungovaly i díky tentokrát vyrovnanému zvuku opravdu dobře. Nebylo ale jasné, kolik zazní těch fakt starších OG tracků (teda pokud jste si neprolustrovali minulé setlisty). S prvními tóny Anything Can Happen…, Labyrinth nebo Zzzonked se proto celým zhruba do tří čtvrtin zaplněném SaSaZu ozvalo hlasité zajásání a v kotli začala divoká strkanice. Je fajn, že ES, narozdíl od některých kolegů, ani po dvaceti letech (!) nezapírají, kde jsou jejich kořeny.

Je ale přirozené, že jsme všichni včetně kapely za tu dobu tak nějak zestárli. Nechápejte to špatně – moshovalo se mocně a párty to byla bezvadná. Doby těch nejdivočejších ravů ale mají ES už za sebou. Ani tradiční výlet Roua do publika nezpůsobil takové šílenství jako tehdy v Lucerně nebo v Arše. Tohle celé není sentimentální brečení nad starými časy, je to klidné přijetí skutečnosti, navíc se skvělým výhledem do budoucna. Poloha písní Live Outside nebo sattelites* * totiž Enter Shikari náramně vyhovuje a já osobně se po včerejším mejdanu na další vývoj kapely strašně těším!

Nakonec snad přeci jen pár slov k SaSaZu. Jsme zkrátka svědky střetu dvou odlišných světů. Prostor, jehož primární cílovkou je vyšší střední třída a zlatá mládež, nebude pro koncerty tohoto typu nikdy ideální. Drahá šatna, bary připravené spíš na drinky a v neposlední řadě možnost plateb výhradně skrze místní klubovou kartu – to jsou věci, na které nejsme připravení a které reálně kazí zážitky z podobných akcí. Praze zkrátka chybí adekvátní koncertní prostor s kapacitou okolo 2000 diváků. Pokud to náhodou čte nějaký investor, tak ví, co má dělat (mrk mrk).

I tak samozřejmě děkujeme Rock for People, že k nám Enter Shikari stále vozí a budeme se těšit zase příště! A teď už šup koukat na skvělý fotky od Niny!

Text: Jiří Popelka
Foto: Nina Vocelová