Cory Wells

V předvánočním čase se vydáme o nějaký ten měsíc nazpátek do doby, kdy se v Praze ukázal poprvé, po několika zrušených termínech, Cory Wells. Při té příležitosti Matty ihned naběhl do Café v Lese a tohoto talentovaného zpěváka vyzpovídal. Tak všeho nech a pojď se začíst do rozhovoru. No a pokud zpěváka neznáš, doporučíme ti písně, které najdeš přiložené v rozhovoru.

(Kdo byl na koncertě, tak ví, co strašného se během večera událo. Ovšem tento rozhovor byl zpracován a nahrán těsně před startem vystoupení, a tak ve vzduchu visela dobrá nálada.)

INTERVIEW

1. Ahoj Cory, jak se dnes cítíš? Viděl jsem, že jsi skoro v polovině tour.

Už je v půlce? Haha! Cítím se fantasticky, zatím je to skvělý, každej den je skvělej. Už jen to, že se někdo ukáže. Je šílený, jak i přesto, že bydlím tak daleko, hromada z těch lidí, co dorazí, mou hudbu zná! Byla to velká zábava.

2. Docela jsme se obávali, zda se show vůbec uskuteční, když byla „zrušena“. Myslím, že po pandemii si všichni konečně mohou vydechnout a užít si koncerty i kulturu! Tohle je vlastně první koncert v Praze, že?!

Ano, jsem tu poprvý!

3. Takže si nikdy předtím nebyl v Praze?

Nene.

4. Cory, jak si užíváš návrat na scénu po pandemii?

Bylo to skvělý. Absolvoval jsem několik turné ve Státech, ale v Evropě jsem nebyl od ledna 2022. V USA jsem hrál s kapelou a dalšíma lidma, takhle sólo jsem nehrál už hodně dlouho. Takže je to dobrej pocit, být zase venku jen sám za sebe. Je to vlastně docela návrat ke kořenům. Polovina lidí to dost ocenila a udělala díky tomu intimnější prostředí. Bylo to spíš jako takovej rozhovor mezi mnou a publikem než vystoupení a myslím, že jsem si to díky tomu mnohem víc užil.

5. Jaká byla zatím nejlepší zastávka, kterou sis na tomto turné užil?

No, zatim si myslím, že Kolín nad Rýnem v Německu, protože to byla velice vydařená show. Ale v Kolíně nad Rýnem to vždycky dobře fungovalo, takže to nebylo překvapení. Pokaždý tam přijde hodně lidí a zpívaj fakt nahlas, jako bych se ani neslyšel. A myslím, že to je přesně ten nejlepší druh show – je to pro mě největší zábava. Lipsko bylo taky fantastický. Ale dost se těšim na dnešek, mohl by to být taky hodně silnej večer. V Praze jsem sice nikdy nebyl, takže si nejsem zcela jistej, nicméně doufám, že to zjistím, haha!

6. Viděl jsem tě hrát v různých sestavách – samotného, s kapelou a s partnerem, jak to vlastně máš? Jak se ti hraje nejlépe?

Mám je rád z různejch důvodů všechny. Myslím, že moje nejoblíbenější sestava je, jak jsi říkal, já a kolega hrající na elektrickou kytaru. Je to můj nejlepší kamarád Chase a měl přijet i na tohle turné. Bohužel ale dva nebo tři dny před turné měl něco jako rodinnou pohotovost, takže nemohl dorazit. Ale původně bylo v plánu, že tu bude se mnou. Takže jo, takhle to mám asi nejraději, nicméně s kapelou hraju taky hodně rád, protože spoustu písní na desce nemám možnost zvládnout sám… to, jak jsou nahraný – tedy v plný parádě. Vždycky jsem psal písničky jen akusticky plus vokály a pak k tomu přidával další prvky. Nicméně všechny sestavy mají svoje silný a slabý stránky. Abych ale definitivně odpověděl na tvou otázku, tak hraní jen s Chasem je pro mě nejzábavnější.

7. Kdy jsi vlastně poprvé vzal do ruky kytaru a začal psát tyto inspirativní a emotivní písně?

Když jsem poprvý hrál na kytaru, bylo to tak, že mě k tomu rodiče nutili. Prostě mi řekli, že se jednou naučim hrát. Když mi bylo asi deset let, tak mi koupili akustickou kytaru. V tý době jsem jako desetiletej kluk měl hodně rád metal. Začal jsem hrát Metallicu, Ozzyho a podobně, jenomže to na akustice zkrátka nezní dobře. Takže mi naši nakonec koupili taky elektrickou kytaru, a já tak mohl konečně začít hrát metal. A abych odpověděl na druhou část tvojí otázky – hudbu jsem začal psát, když mi bylo nějakých 15 let a rozešel jsem se se svojí první přítelkyní. Tenkrát jsem taky narazil na interpreta Dashboard Confessional. Bylo to poprvý, co jsem slyšel písničku, u který jsem si říkal, že je snad o mně. Jako by mi ta slova vytáhli z hlavy, hned mi bylo líp a od tý doby jsem si vždycky říkal, že jestli se budu někdy hudbou živit, chci dělat právě tohle. To je způsob, jakým chci pomáhat lidem. Nicméně to i tak trvalo dlouho, až do nějakých 23 let, než jsem opravdu přišel na to, jak znít a mít ten jedinečnej zvuk.

8. U některých textů písní z debutového alba, jako je „Broken, Waiting, mám pocit, že je tvé srdce zlomené. Pak se všechny ty emoce dostanou ven a já cítím nějakou naději, že všechno bude dobré. Souvisí to s nějakou skutečnou životní zkušeností?

U desky „The Way We Are“ vidím celou dobu na YouTube komentáře, jako „Kdo ti ublížil?“ a tak dál. Je to legrační, protože všechny nějak vycházej ze životních zkušeností. Vlastně se to má tak, že jsem se svou ženou už dvanáct let a celý to album je o naší společný cestě. Takže jsou všechny písně o ní a o mně. Vím, že je to velmi jednostranný, je to jenom moje stránka, ale jak asi tušíte, vztahy nikdy nejsou dokonalý a vždycky tu budou i těžký chvíle. Každá písnička je o konkrétním období, který si dokážu představit v mojí mysli – vžiju se do něj a přemýšlím, jak jsem se v tu chvíli cejtil. Některý songy jsou napsaný právě v ten přítomnej okamžik, některý jsem si promítl z minulosti a napsal je později. Třeba mám písničku s názvem „Harbor“, která je o něčem, co se stalo před devíti lety, ale napsal jsem ji před třemi lety. Ta zrovna vznikala ze vzpomínek na minulost.

9. Takže když si ten song napsal před 3 roky, vidíš to teď postupem času jinak?

U některých songů to je možný. Ale přinejmenším u téhle písně si myslím, že to cítím pořád stejně. Ta píseň byla o něčem, co mě dlouho tížilo a vždycky jsem to chtěl zhudebnit. Myslel jsem si, že není dost dobrá, protože se mi nedařilo přesně vyjádřit to, co jsem cítil. A pak jsem to jednoho dne konečně dokázal napsat. Snažil jsem se o to, aby se s ní mohl ztotožnit každej. Jenže se jednalo o tak specifický téma, že to vlastně nebylo možný. Jednou mi někdo řekl: „Když o tom chceš psát, tak o tom prostě piš. Nechoď kolem horký kaše, ať je jasný, že píšeš o tomhle.“ A přesně to jsem udělal. Myslím, že mi to hodně pomohlo vyjádřit, jak jsem se tehdy cítil. Ale, a je jedno, jak daleko jsem se na tu píseň ohlížim, se dnes cítím stejně jako před osmi lety.

10. Můžeš mi říct, jestli je psaní způsob, jak se nějak léčíš? Protože když jsem se díval na spoustu komentářů k tvé tvorbě, lidé mají tvou hudbu jako takovou svatyni, která jim neustále pomáhá.

To je moc hezký, co říkáš! Myslím, že je to skvělý, protože, jak jsem říkal, přesně tímhle způsobem mi hudba odjakživa pomáhá. Vždycky jsem to tak měl. Takže skutečnost, že lidi, kteří poslouchaj moje písně v době, kdy se cejtí velmi osaměle, slyšej, že někdo jinej prošel tím, čím jsem si prošel třeba já, jim pomůže, aby se cejtili líp, mě těší. Vždycky jsem chtěl lidem takhle pomáhat a moc mě těší, že se můžou s mojí tvorbou ztotožnit.

11. Přeskočím teď hodně do minulosti, ještě předtím, než jsi vydal své první album. Viděl jsem tě vystupovat s Rorym z Dayseeker. Jste přátelé?

Teď už ne. Nechci o tom mluvit, není to špatná otázka, ale nemůžu. Se vší úctou.

12. Když jsem tě doporučoval svým přátelům, vždycky se mě ptali, v jaké jsi kapele. Byl jsi v minulosti v nějaké?

Je jich tolik, ale asi nic, co byste znali. Když jsem byl mladší, hrál jsem většinou v metalovejch, punkovejch nebo HC kapelách. Dokonce jsem byl i v deathcorový kapele snad šest let, což byla velká zábava. Měli jsme hodně velkej úspěch v místních vodách, ale nakonec jsme se taky rozešli, každej po vlastní ose. Jediná kapela, co ti něco řekne a je známá, jsou Movements. Tam jsem hrál na kytaru. Naprosto fantastická kapela… Byli tenkrát bez kytaristy a požádali mě, jestli bych jim pomohl. Napsal jsem pak dokonce i píseň, „Avoid The Blame“, což mi dost pomohlo najít můj vlastní zvuk. Došlo mi, že chci hrát sám. Takže odejít z Movements byl nejlepší krok pro obě strany.

13. A v té deathcorové kapele si dělal i vokály?

Tohle byl jedinej projekt, pro kterej jsem nikdy nedělal vokály. Zpívání mě vždycky hodně lákalo, ale všichni mi říkali „NE!“. Ale upřímně, byl jsem mnohem lepší v kytaře. Nicméně zpěv mě i tak zajímal. A to, jak mě od něj okolí odrazovalo, mi bylo inspirací k tomu, abych se v něm zlepšoval. Nakonec jsem si řekl: „Kurva, budu dělat svoje vlastní věci…“. Potom se mi konečně podařilo dostat zpívání na takovou úroveň, že jsem byl sám se sebou spokojenej.

14. Můžeme si pokecat o nové hudbě? Co třeba píseň „Breathe Again“?

Song „Breathe Again“ jsem napsal o vztazích. Jednou jsi nahoře a jednou zase dole. Ten pocit, kdy je tvůj partner extrémně depresivní a nešťastnej a ty mu chceš maximálně pomoct. Ptáš se, co můžeš udělat, ale on prostě neví. Neví, co ti říct, neví, jak to zlepšit… takže všechno, co můžeš udělat, je zkusit to nejlepší, co dovedeš, abys toho člověka dostal zpátky. Takže jsem napsal právě tuhle píseň o pocitu, kdy chcete, aby člověk, kterýho milujete, byl šťastnej, ale nevíte, jak mu pomoct. A všechno, co můžete udělat, je podpořit ho.

15. Vím, že jsi anime nerd. Měl jsi během tohoto turné čas se na nějaké podívat v hotelu nebo v autě? Co bys případně doporučil?

Dobře, tak třeba starý anime „Yuyu Hakusho“ je fantastický. Ať už v angličtině, nebo v japonštině… Je to hodně starý, sledoval jsem to už jako dítě. Mám dokonce píseň „Keiko“, která není o mým životě, ale je to song o tom anime. A z těch novějších mě napadá jedno, který se jmenuje „Jujutsu Kaisen“, to je taky skvělý. Jo a potom „Demon Slayer“, to je výborný a neuvěřitelný.

16. Dobře, co kromě anime seriálů vždycky potřebuješ na turné!?

Na turné potřebuju spoustu věcí. Ale co si beru vážně vždycky, je herní notebook. Takže když je čas a dostupná WiFi, nastavím si notebook a hraju hry. Jen teda v zámoří hraju skoro vždycky sám, protože doma je zrovna ráno (smích).

17. A co hraješ?

Právě teď? Tenhle víkend byl beta test pro novou hru Modern Warfare, takže posledních pár dní jsem pařil právě to. Nicméně jak jedem většinu času v dodávce, času na hraní bylo poměrně málo.

Rozhovor: Matty