„Být v kapele a nevyjadřovat se k aktuálním problémům? Nepředstavitelné!“
Ještě před pár lety by na svolání hesla Enter Shikari otočily hlavu zejména hardcoroví kids, kterým by se vzpomínkou na divoké koncerty rozsvítily oči a rozechvěly končetiny. Dnes název kapely čtyř britských floutků rezonuje čím dál častěji i v mnoha dalších alternativních kruzích.
Stále rostoucí parta ze St. Albans si ale pořád zachovává svůj komunitní ráz a také osobitý styl plný hudebního experimentování na poli tvrdých kytar, bass music a chytlavých melodií. A rozhodně také nepolevuje ve své pověstné přímočarosti, se kterou se vyjadřuje k aktuálním a akutním problémům našeho světa. O tom všem a také třeba o chystané desce nebo vzpomínkách na Česko jsme si na Rock for People 2022 povídali se zpěvákem Rou Reynoldsem a bubeníkem Robem Rolfem.
Ahoj pánové, tak jak se dneska máte?
Rou: Díky za optání, máme se skvěle a těšíme se na naše první letošní festivalový hraní!
My všichni se těšíme! Rád bych se na úvod zeptal, jestli si vybavíte nějakou zvláštní vzpomínku spojenou s Českou republikou. Je to zdánlivě hloupá otázka, ale vy tady hrajete tak často, že byste jich měli mít hodně!
Rob: Jasně, tak třeba, když jsme minule hráli na festivalu v Česku, jsem si dokonce jistý, že to bylo právě na Rock for People, bylo to vlastně uprostřed mých líbánek. Takže jsme si se ženou ty naše líbánky naplánovali okolo festivalu. Přijeli jsme z Rakouska, odehráli show a pak jsme strávili nějaký čas v Českém Krumlově, což je opravdu nádherné místo, a vrátili se do Rakouska. To je moje vzpomínka!
Rou: Těžko nějakou vybrat, odehráli jsme tu tolik skvělých koncertů. Vzpomínám si na jeden z nich asi deset let zpátky, bylo to v tom klubu s oválnou stagí (Lucerna Music Bar, pozn. red.). Měl jsem zrovna narozeniny a náš tehdejší prodavač merche přišel na pódium a mrsknul mi narozeninový dort přímo do obličeje.
A potom, pokud se nemýlím, následovala tajná afterparty, kde jsi zahrál i DJ set…
Rou: Jo, pravděpodobně. Tou dobou už jsem byl asi docela opilý. (smích) Každopádně máme i spoustu vzpomínek na tenhle festival. Vzpomínám, že jsem po našem koncertě šel pařit do areálu na nějakou stage, kde hrál drum’n’bass a byla to pecka!
Jednou z těch vzpomínek na Česko a Prahu pro vás určitě je natáčení skladby „Elegy for Extinction“ s Pražským symfonickým orchestrem na vaší poslední desce „Nothing Is True & Everything Is Possible“. Jak jste si to užili a proč vůbec padla volba na pražský orchestr?
Rou: Náš label měl hodně kontaktů právě na tento konkrétní orchestr a oni natáčí spoustu filmové hudby. Takže jsme věděli, že budou schopní a ochotní zahrát to, co jsme potřebovali. Bylo fajn dělat to zrovna v Praze než kdekoli jinde, byla to skvělá zkušenost. Trvalo to, tuším, čtyři hodiny, přičemž nejdřív se udělalo pár projížděček. Vidět a slyšet celý plný orchestr hrát tu skladbu působilo nakonec dost surreálně a emotivně.
Možná o tom už nebudete chtít mluvit, protože je to snad už za námi, ale stejně se zeptám: Co pro vás jako kapelu bylo v té dlouhé covidové pauze nejtěžší? Přeci jen tohle všechno je vaše práce, kterou jste najednou nemohli naplno vykonávat…
Rou: Myslím, že to jednoduše bylo právě to nekoncertování.
Rob: Ono nám to hraní před publikem dává pocit uplatnění. To mezilidské propojení, které je na koncertech přítomné, je hrozně silné. A bez toho všeho jsme se tak trochu začali ptát sami sebe, jestli jsme vůbec ještě kapela, jestli jsme pro lidi a pro jejich životy ještě nějak relevantní. Takže když jsme teď opět na cestě a hrajeme, sdílíme opět tu energii s diváky, je to strašně obohacující. Vrátilo nám to zpět naši rovnováhu.
Rou: Ano, bylo to, jako kdybychom jako kapela začali ztrácet smysl. Zároveň jsme novou desku vydali vlastně na začátku britského lockdownu. Když investuješ krev, pot a slzy do něčeho, co nemůžeš ani pořádně oslavit společně, je to těžké. Udělali jsme si alespoň oslavu přes ZOOM. (smích)
Za dobu svého fungování jste obrovsky vyrostli. Pamatuji si vás z dob vašich prvních dvou alb, kdy jste do Evropy jezdili jako menší kapela. Nyní headlinujete festivalům. Kdybyste měli zmínit jeden rozdíl mezi starými a novými Shikari, který si nyní užíváte ze všeho nejvíc, který by to byl? Jaké možnosti nebo vymoženosti, která pro vás dříve nebyla dostupná, si ceníte nejvíc?
Rob: Pokud jde o touring, určitě to je profesionalita, hah.
Rou: Napadá mě, že je skvělé, že můžeme hrát na obřích festivalových stagích, ale zároveň si pořád občas můžeme zahrát v opravdu prťavých klubech, například v Jižní Americe, kde nás příliš neznají. Tenhle kontrast miluju! Takže když jedem malou klubovou tour, říkám si po čase „ty jo, fakt bych chtěl být na větším pódiu a moct se roztahovat“. A když je festivalová sezóna, tak se zase těšíme na ty malý kluby! Jsem rád, že můžeme mít oboje.
Rob: Je to tak, máme to nejlepší z obou světů!
To, co na vás ale pořád obdivuji, je vaše stále silné spojení s fanoušky nehledě na to, jak velká kapela nyní jste. Ve srovnání s velkými metalovými bandami třeba z osmdesátek, kde platil velký odstup od fanoušků, vy si naopak silné propojení s posluchači hýčkáte…
Rob: Myslím, že to hodně souvisí s dobou sociálních sítí, ve které jsme vyrostli. MySpace pro nás byl hodně důležitý. Hned od založení naší kapelní stránky jsme se svými posluchači komunikovali tam a zpátky a tohle přímé spojení nám vydrželo. Sedmdesátky a osmdesátky byly dobou tzv. rockových bohů, kde kapely stály na velkých pódiích jako na piedestalu. Jediná možnost potkat se s nimi byla buď na koncertě nebo v televizi, či v magazínu. Byli skutečně fyzicky nedosažitelní. Myslím, že dneska jsme tuhle zeď už zbořili a že ti rockoví bohové dnes už neexistují. Publikum poznává, že jsme samozřejmě úplně stejní lidé a hudební nadšenci, jací jsou oni. Za poslední dekády se tohle hodně změnilo a myslím, že za to opravdu mohou sociální sítě.
Rou: Je to také tím, že jsme vznikli na hardcorové scéně, kde smysl pro komunitu je přirozeně velmi silný. Na rozdíl od toho „velkého metalu“ s obřími pódii, kde to rozdělení na kapelu a fanoušky vlastně být má, v hardcoru často pódium není žádné a kapela a posluchači hrají jakoby „společně“. A toho jsme se nikdy nechtěli zbavit. Sláva vlastně není moc dobrá pro nikoho. Vzpomeňme si, kolikrát se za poslední dobu stalo, že z lidí, ke kterým jsme vzhlíželi, se vyloupli hajzlové. Stavět druhé na piedestal není dobré. Stejně tak chorobná je ona celebritizace nebo glorifikace hudebních osobností, obzvlášť pokud tvrdí, že jsou punk. Nic dobrého z toho nečiší.
Když se bavíme o hardcorové scéně, jaký vztah k ní máte v současnosti?
Rou: Hm, asi pět a víc let zpátky mi připadalo, že ta scéna trochu stagnuje. Teď si zase můžeme všimnout hodně progresivních vlivů. Každý třeba teď mluví o Turnstile, které hudebně ovlivnila i řada dalších žánrů, než jen hardcore punk. Ale to je přesně to, co té scéně chybělo. Každopádně lidi, a zejména ti mladí, budou vždycky chtít poslouchat hudbu, která je žhavá a plná energie – ať už je to právě hardcore punk nebo drum and bass – lidi chtějí cítit příval energie. Scéna nikam nezmizí, ale bude zajímavé sledovat, kudy se bude vyvíjet.
Enter Shikari byli vždycky víc, než jen hudba. Už od začátku jste byli velmi otevření, přímočaří a upřímní ohledně svých názorů na celospolečenská témata, jakými jsou třeba životní prostředí nebo sociální problémy. Proč je důležité, aby se kapely těchto témat dotýkaly?
Rou: Asi proto, že v životě neexistuje zdaleka tolik proudů, kterým lze věřit. Ani celé řadě médií dnes nemůžeš důvěřovat, protože pracují pro lidi, kteří je platí a které nesmí naštvat. Ale nezávislý hudebník, který je třeba v nějakém oboru dostatečně kvalifikovaný na to, aby jej mohl obstojně komentovat a prezentovat na něj své názory, je podle mě důvěryhodný. Nemusí mít pokaždé pravdu, ale alespoň víš, že si své názory utváří z nezávislé pozice a že má určitou integritu. Proto je to důležité, ale zároveň neříkám, že je to nezbytné. Pokud chceš dělat hudbu a nemluvit o těchto věcech, je to v pohodě. Daleko horší je, když jsi nucen mít nějaké politické názory, ale přitom vůbec nevíš, o čem mluvíš.
Umíte si představit hrát v kapele, která podobná témata vůbec neřeší?
Rou: Neumím. Leda by to byl nějaký artový projekt zaměřený třeba na objevování určité emoce, který se nevyjadřuje k ničemu jinému, než právě k ní. Ale vzhledem k tomu, v jakém žijeme světě, bychom si po chvíli určitě řekli: „Pane bože, my máme příležitost vyjádřit se ke spoustu věcem a vůbec jí nevyužíváme…“ Ta naše planoucí touha říkat nahlas své názory by nás určitě dohnala.
Rozumím. Rád bych se teď zeptal na singl „satellites* *“, ve kterém slyším spoustu hyperpopových vlivů. Je to náhoda nebo je skladba skutečně inspirovaná tímhle žánrem?
Rob: To je zajímavý, že ze všech těch skladeb by to měla být tato! Hyperpop je rozhodně žánr, o kterém se spolu poslední dobou hodně bavíme, ale nemyslím si, že je jím „satellites* *“ nějak konkrétně inspirován. Možná se to do té skladby dostalo přirozeně…
Je to zvláštní, protože si všímám těch malých detailů, které jako by na hyperpop odkazovaly, například vokálů upravených do vysokých tónů nebo svým způsobem přehnaných bicích samplů. Možná i proto si tento track tak moc oblíbila LGBTQ+ komunita, tedy samozřejmě kromě jeho tématu…
Rou: To je určitě možné, je ale fakt, že hyperpop sám byl ovlivněn celou řadou žánrů, ve kterých jsme vyrůstali i my, takže možná právě v tom by šlo najít to propojení. Je to takový crossover vlivů!
Dočkáme se někdy ještě nových věcí od Shikari Sound System?
Rou: V blízké budoucnosti asi ne.
Rob: Přesně tak, právě teď pracujeme na dalším plnohodnotném Shikari albu. Právě do něj investujeme veškeré soustředění, když zrovna nevystupujeme. Na jiné věci teď není čas. Možná se k tomu vrátíme někdy za delší dobu…
Dobrá a můžete nám tedy trochu napovědět, jak bude váš nový materiál znít? Půjdete zcela novým směrem nebo se můžeme těšit spíš na návrat ke kořenům?
Rou: Je trochu brzo mluvit takhle konkrétně, ale v letošním roce určitě vyjde jeden singl, který jsme právě dokončili a který je jednoduše hodně divokej!
Rob: Je to strhující, intenzivní! Každej track, ke kterému se teď při psaní vracíme, nás fakt nabíjí energií. Některá naše předchozí alba byla tak trochu jízdou na horské dráze emocí. Tohle zatím, zdá se, jede ve všech písních pořád na plný plyn. Možná za to mohla právě ta dlouhá pauza, že máme teď nutkání všechnu tu nashromážděnou sílu vypustit ven!
Rozhovor vznikl ve spolupráci s redakcí časopisu Fakker.
Foto z rozhovoru: Čestmír Jíra (Fakker)
Foto z koncertu: Mejra Drkal (coreMusic.cz)
