Blink-182

V úterý 19. 9. byli čeští fanoušci svědky jednoho z nejočekávanějších koncertů roku. Po téměř deseti letech se k nám vrátili legendární blink-182, a navíc v původní sestavě, tedy kytarista a zpěvák Tom DeLonge, baskytarista a zpěvák Mark Hoppus a bubeník Travis Barker. Jako support vystoupili The Story So Far, které s blink-182 spojují jak kalifornské kořeny, tak punk rockový žánr.

The Story So Far jsem před tímto koncertem příliš neznala a zatím jsem si na ně udělala názor „not great, not terrible“, což mi potvrdili i touto show. Pětice hudebníků bohužel část setu bojovala se zvukem, kdy bicí duněly až příliš a zvuk kytar se naopak sléval do sebe. Kapela rozhodně nehrála špatně, ale jejich songy jsou zkrátka takový generický punk rock, který nepřináší nic nového či objevného. Jako předskokani byli ovšem vybráni perfektně: skvěle zahřáli a roztancovali publikum, aniž by hrozilo, že zastíní hlavní hvězdy.

Kalifornské trio dorazilo s asi čtvrthodinovým zpožděním, to bylo ovšem zapomenuto, jen co spustili první tóny Anthem Part Two. Společně s tím se na trochu menším podiu, než je v O2 Areně zvykem, rozjela pestrá show, která překvapovala až do úplného konce. Za zády kapely byly ke každé písničce promítány specifické animace, na podiu šlehaly plameny a stoupal dým a dorazila také nafukovací dodávka s portrétem pornoherečky Janine Lindemulder, která je vyfocená na obalu jejich nejznámějšího alba Enema Of The State.

Všichni z trojice měli spoustu energie. Tom a Mark v pauzách klasicky pubertálně vtipkovali, třeba o vídeňských „párcích“ nebo análním sexu, zatímco Travis předváděl své bubenické umění. Například kus jedné skladby odehrál poslepu nebo se při jiné nechal se svými bicími pomocí několika lan vytáhnout nad podium.

Závěrečná půlhodina byla rozhodně nejemotivnější. Nejprve Mark zmínil, že jsou blink-182 u nás po dlouhých devíti letech a že jsme jim chyběli, načež následoval hit I Miss You doplněný svícením mobilů. Poté Mark vzpomínal na svůj boj s rakovinou a deprese, které ho doprovázely, a děkoval všem fanouškům, že na něj mysleli. Pak už blink-182 sypali jednu pecku za druhou: What’s My Age Again?, First Date, All The Small Things a závěrečnou Dammit, ve které překvapivě zazněl úryvek z We Are Never Ever Getting Back Together od Taylor Swift. Nakonec nad kapelou vystřelily rachejtle, fanoušky zaplavily konfety a nezbylo nic jiného než se s trojicí rozloučit.

Jasně, nebyl to dokonalý koncert – zvukově či intonačně sem tam něco ujelo a pár vtípků bylo už přece jen trochu cringe, nicméně ta úžasná, nostalgická atmosféra a taky radost a nadšení, které vyzařovaly jak z kapely, tak z fanoušků, tohle všechno přebily. No a co je možná ještě lepší? Už za měsíc, tedy 20. 10. bychom se měli dočkat nového alba s názvem One More Time!

TEXT: Anna Jindráková
FOTO: LiveNationCZ /  Karel Šanda