Depeche Mode

Tento týden se v Praze konala velká sláva, neboť jsme byli poctěni hned dvěma termíny koncertů legendárních Depeche Mode. Ti poprvé zahráli ve čtvrtek 22. 2. a podruhé hned v sobotu 24. 2. A právě sobotní show jsme si nemohli nechat ujít! Bylo krásné vidět, jak vypadá koncert jedné z největších kapel, která měla vliv na scénu už od svých počátků. S sebou si jako support přivezli kapelu Humanist, která byla laděna ve velmi podobném duchu.

Tenhle projekt má pod záštitou Rob Marshall, multi instrumentalista, textař, producent a skladatel. Svůj talent se rozhodl přenést právě na Humanist. Celý setlist se line tak trochu pomaleji a hloubky nabývá až s postupem času. I proto si mou pozornost získal spíše ke konci. Některé texty se mi jevily trochu jednodušší a ne vše mě dokázalo oslovit, ačkoliv hudebně se jednalo o tvorbu velmi podobnou DM. Kapela je stále „v plenkách“, jelikož své debutové album, ke kterému si pozvali například právě Davea Gahana, nebo Marka Lanegana z Queens of the Stone Age, vydali teprve v roce 2020. Těším se, kam projekt vyroste. Věřím, že tady nás ještě čekají opravdu velké věci…

Legenda, na kterou zaplněná O2 aréna netrpělivě čekala. Nutno podotknout, že naše redakce je zvyklá chodit spíše na menší koncerty, navíc z úplně jiné scény, než je tato. Vidět ale něco tak velkolepého, s fanoušky napříč několika žánrů, vám prostě vyrazí dech, a je to něco, o co byste neměli přijít.

Ohromila mě poutavá projekce, která zobrazovala velké „M“. To vyjadřovalo nejen „Mode“, ale především jejich poslední album „Memento Mori“, kterým i odstartovali celý setlist s písní „My Cosmos Is Mine“. Dílo bylo reakcí na smrt jednoho ze zakládajících členů Andyho Fletchera. Snad i proto se duo Davea Gahana a Martina Gora jevilo semknutější než kdy předtím. Právě z tohoto alba na poctu Fletchera jsme mohli slyšet hned několik písní, které naživo zachycovaly jejich smutek.

Na své si ale přišli všichni, kteří znají diskografii Depeche Mode od začátků do konce. S nádhernou doprovodnou projekcí mě vizuálně zaujaly především „Just Cant Get Enough“ nebo „Everything Counts“, kdy se za zády kapely objevovaly vizuály mima. Čím mi ale vyrazili dech, byla verze „Strangelove“, odzpívaná Davem pouze za doprovodu kláves. O jeho dokonalém hlase, který se rozezněl celou O2 arénou jsem slyšela po skončení koncertu básnit nejednoho fanouška. K podobně dechberoucímu zážitku se připojil i Martin Gore, který sám odzpíval dojemnou „Heaven“. Nechybělo samozřejmě ani „Enjoy The Silence“, „Personal Jesus“, nebo „Policy Of Truth“ spolu s dalšími hity.

Bavila mě i celá prezentace na stagi, kdy především Dave předváděl různé tanečky, při kterých jste dokázali snadno zapomenout na to, že už se dávno nejedná o mladíka. Vybízení publika ke zpěvu samozřejmě nemohlo chybět a musím říct, že hlasy tisíců lidí celé O2 arény vám vykouzlily úsměv na tváři a dokázaly dojmout. Depešáci jsou srdeční záležitostí jak starších, tak i mladších generací, a svým bezprostředním talentem si dokázali získat slávu už ve svých začátcích. Pro mě tohle byl nezapomenutelný večer, kterým se mi splnil dlouholetý sen a tento zážitek ve mně bude ještě nějakou dobu rezonovat.

NAPSALA: Petra Závišová
FOTILA: Nina Vocelová