Lorna Shore

Na večer 19. 11. se těšilo nemálo fanoušků deathcoru a převážně headlinerů téhle tour – Lorna Shore. Znát to bylo i z toho, že se koncert poměrně rychle celý vyprodal. Už to vznášelo lehké obavy, jelikož ze zkušeností s Roxy mnozí ví, že zvuk není jejich úplně silná stránka. Podle mě ale zrovna nazvučení nebylo problémem večera. Vyprodané Roxy se dalo snést v průběhu prvních dvou kapel, ale s blížícími se Lorna Shore venue postrádala vzduch i místo k hnutí. Pro mě byl tohle snový večer, jelikož jsem fanoušek všech čtyř kapel a nemohla jsem se dočkat, až je znovu uvidím hrát.

Distant jsem letos díky štěstí viděla hned dvakrát. Fajtfest je totiž tenhle rok zahrnul do line upu, a tak jsem mohla porovnávat, jak jim sedí uzavřenější koncert oproti festivalu. Upřímně, kluci zazářili v obou případech a večer v Roxy zvládli na jedničku. Hrozně se mi líbí, jak se Alan (vokalista) prezentuje na stagi a baví mě, jak dokáže zaujmout. Nazvučení byli skvěle a celému vystoupení nemám co vytknout. Fanouškům také netrvalo dlouho, než začali řádit v pitu. Mimochodem, song „Heritage“ je na živo fenomenální!

Během jejich show jsem stála trochu bokem a možná právě proto mi zvuk nepřipadal tak skvělý a vyvážený jako při kapele před nimi. Hůře jsem slyšela vokály a zvuk bicích občas přehlušoval zbytek. Tak i tak, show jsem si užila. Ingested dali dohromady skvělé a energetické vystoupení. I je jsem viděla hned dvakrát, poprvé na letošním Brutal Assault, kde mi připadal zvuk trochu lepší. Dav se už stihnul pořádně rozproudit a byly znát první známky zaplněnosti klubu. Jejich poslední album z minulého roku „Ashes Lie Still“ bylo neskutečné a slyšet některé songy naživo bylo fenomenální.

Tahle čtveřice miláčků z Pensylvánie mě neskutečně baví. Zamilovala jsem si je už s albem „Where Owls Know My Name” z roku 2018 a jejich „The Work”, vydané tři roky poté, bylo pro mě opravdu „the work of art“. O to víc jsem se těšila na jejich setlist, s kterým jsem byla naprosto spokojená. Své písně tradičně opepřili jazzovým zvukem saxofonu, což jen přidalo na výjimečnosti téhle kapely. Rivers of Nihil mi přijdou specifičtí, ale zároveň natolik verzatilní, že se trefili do vkusu snad každému posluchači. Mnozí je slyšeli poprvé, a tak jsem ráda, jak bravurně se zhostili představení své kapely novým fanouškům. Kluci minulý měsíc vydali single „Hellbirds“, tak ho nezapomeňte naladit!

Velká kapela, která snad nepotřebuje představení, přitáhla asi většinu obecenstva. Starší i novější fanoušci jejich tvorby zaplnili Roxy k nehnutí. Ráda bych měla z tohohle vystoupení jen kladné zážitky, ale velmi mě zklamalo chování některých v davu. Už takhle bylo v hudebním klubu nedýchatelno a neustálé tlačenice dopředu tomu opravdu nepomohly. Skoro jste nemohli věnovat pozornost samotnému koncertu. Zejména menší jedinci nebo ženy v davu a posluchači, kteří stáli v dlouhé frontě, aby byli v popředí, museli dělat vše proto, aby se mohli nadechnout nebo se nezranili. Bylo ale skvělé vidět, že ti, kteří si to přišli opravdu užít, si to tímhle nenechali zkazit a prožívali každý song, který ten večer zazněl. Publikum zpěvem doprovázelo snad celý setlist, který se skládal jak ze starších, tak i úplně nejnovějších bangerů. Nechyběly ani „chrochtající“ pazvuky na konci ikonické písně „To The Hellfire“, starší „Immortal“, které Lorna Shore vydali ještě za minulého vokalisty, nebo nahrávky z nejnovějšího alba „Pain Remains“. Orchestrální zvuky doprovázející melodické instrumenty, spolu s brutálními vokály Willa, se rozezněly skrz celé Roxy natolik, že to bylo slyšet až ven. Vše bylo perfektně sladěné a nebýt otravných tlačenic nebo neomalených blbců, tak bych opravdu neměla co vytknout. I přes to všechno musím uznat, že mi klubová atmosféra seděla víc, než když jsem je viděla na festivalu. Stihla jsem si i trochu zařádit v moshi a celý večer byl podle mě povedený. Jen doporučení pro příště – pro kapelu, která by snadno vyprodala i větší venue – Roxy už ne!

TEXT: Petra Závišová
FOTO: Nina Vocelová