„Pořád nerozumím tomu, jak někdo může poslouchat můj řev.“
Lawrence „Loz“ Taylor
INTERVIEW
S usměvavým zpěvákem Lozem jsme se sešli v zákulisí Fóra Karlín, když angličtí While She Sleeps byli jedním z účastníků turné velikánů Parkway Drive. Celý rozhovor se nesl ve velmi příjemném duchu, Loz byl otevřený a na každou otázku odpovídal s upřímným nadšením. Okamžitě jsem vycítila jeho pokoru a radost, když mluvil o cestě, kterou si kapela za 15 let svého působení vyšlapala. Obdivovala jsem také obrovský elán, který kluky žene dopředu a je předzvěstí dalších skvělých věcí, na které sice řeč nedošla, ohlédli jsme se však do minulosti, přibalili jsme diskuzi o úspěchu projektu Sleeps Society a v neposlední řadě probrali i trable s vokální technikou.
Včera začalo vaše turné, jak zatím vše probíhá?
Show, která se uskutečnila minulej večer, byla úžasná. Nejlepší bylo, že většina lidí přišla na Parkway Drive a hodně z nich nás nikdy předtím neslyšelo. Je to ale úžasnej pocit, když víš, že jsou tam lidi, kteří tě vidí poprvý, neví, o čem ta hudba je a co mají očekávat. A na konci setu ty stejný lidi skáčou, dělaj crowd surfing a různě se zapojujou. Sice jsem předpokládal, že na tomto turné bude více návštěvníků vědět, kdo jsme, ale i tak je to hezký. Máme pak pocit, že jsme odvedli dobrou práci. Byl to opravdu povedenej začátek turné.
V srpnu jste oslavili desáté výročí vašeho debutového alba „This Is The Six“. Jaké jsou nejlepší vzpomínky, které na nahrávání této desky máte?
Loz se dívá na ostatní členy kapely a háže otázku do placu.
Kytarista Mat: hodně jsme pili, to byla ta nejlepší věc…?
Když vydáváš první album, tak se celej tvůj život točí jenom kolem tohoto bodu, což je hodně vzrušující. Slýcháš o věcech, který by se mohly stát – třeba že podepíšeš smlouvu s labelem, nebo se tvoje věci budou hrát v rádiu. Takže, když se to stalo, nebylo to zas takový překvapení. Ale kdybys nám v tý době řekla, co všechno jako kapela dokážeme, tak by to bylo stejně ohromující. Byla to pro nás velká věc a myslím, že jsme tou nahrávkou řekli, co jsme chtěli. Bylo nás šest a každý tomu věnoval svůj čas a dal do toho kus sebe. To album mělo opravdu silný poselství. Nahrávání jsme si užili. V tý době jsme se i připojili k nahrávací společnosti, takže to bylo dost speciální.
Pamatuju si, jak jsem slyšela „Seven Hills“ poprvé. Tato skladba mi k vám otevřela cestu, pouštěla jsem si ji pořád dokola. Bylo to něco nového a na corové scéně svěžího…
Jojo, v čase, kdy jsme This Is The Six vydali, se každej snažil být nejtvrdší. Předtím jsme vydávali více death metalově znějící věci, ale pak jsme cítili, že je čas vypustit něco, kde budeme víc srdnatější a opravdoví. Něco, na co se můžeme napojit. Myslím, že to na tý nahrávce jde dost slyšet. Jsem opravdu rád, že se ti líbí.
Když se podíváš zpět na celou vaši kariéru, dokážeš říct, co ti kapela dala a co jsi ztratil?
Měli jsme celkem štěstí. Většinu kluků znám z druhýho ročníku ze střední. Jsme dlouho dobu kamarádi, skoro až jako rodina. Hodně jsme si toho zažili společně a čím víc toho bylo, tím víc nás to posílilo. Těší nás, že se můžeme živit hudbou a lidi nás mají rádi. I když pořád nerozumím tomu, jak někdo může poslouchat můj řev. Ale to se stává (haha). Hlavně teď po pandemii si to užíváme ještě víc. Poslední roky byly hodně v nerovnováze a nechceme nic brát jako samozřejmost. Aktuální turné je pro nás vážně cenné. Poslední tour jsme s Parkway jeli v roce 2012 v Americe, takže dostat tuhle příležitost bylo fakt cool.
Co považuješ za highlight vaší kariéry?
Chceme se cítit vítání, ale nakonec na tom nezáleží. Tvrdě pracujeme, vydáváme alba, která znějí podobně, a když se to někomu nelíbí, je to v pořádku. Ale je vždycky milý mít uznání a ocenění za tvrdou práci, to je asi stěžejní bod. Pro mě je obrovským highlightem i to, že jsem zvládl projít operacemi hlasivek. Musím to zaklepat, ale zpívám bez problémů. Naopak cítím, jak se moje technika zlepšuje, pořád se toho hodně učím. Po mých trablích s hlasivkama jsme pak začali hrát i velký festivaly, což je obrovskou odměnou. Nádherný taky bylo vyprodaný Brixton Academy, protože je to nejvíc prestižní koncertní místo v UK. Neříkám, že jsme se tam za každou cenu chtěli dostat, ale rozhodně to bylo něco, čeho jsme toužili dosáhnout. Těch úspěchů bude nejspíš ještě více, ale je celkem těžký si na to všechno vzpomenout. Nemusí to být žádný velký věci, ale i ty malý, kterýma jsme prošli, a kterých jsme dosáhli.
Předpokládám, že z jedním mezníků vaší kariéry, i když ne hudebně, bylo založení projektu Sleeps Society. Jak vás taková myšlenka vůbec napadla?
Mluvili jsme o tom několik let, než se to dostalo do hry a přemýšleli jsme, jak to uskutečnit. Vždycky jsme chtěli mít nějakej fan club. Chtěli jsme lidem dát místo, kde by měli víc prostoru poznat kapelu a dostali se víc do našeho podhoubí. Prostor, kde by se mohli dozvědět, jak věci děláme. A když to všechno konečně klaplo, měli jsme opravdu štěstí, když vezmeš v potaz, že zrovna probíhala pandemie… A vlastně něco, o čem jsme jen přemýšleli, se dalo najednou do pohybu, až to nějak zapadlo do sebe. Zní to jako klišé, ale fanoušci pochopili message, která se za naší hudbou skrejvá a sblížili se s ní. To je skvělá vlastnost našich fanoušků – poslouchaj, všechno správně stráví a najdou si v tom svoje. Myslím, že se naše fanbase je jedna z nejlepších na světě, ale to pravděpodobně říká každá kapela.
Sleeps Society je opravdu skvělej projekt, na kterým můžeme pracovat. Především během pandemie to bylo něco, na co jsme se mohli soustředit společně s vydáním nový nahrávky, ale obě věci šly ruku v ruce. Je to sice hodně práce, ale být blízko těm lidem a najít link mezi kapelou a fanbase, to je opravdu speciální.
Dokonce jste za Sleeps Society projekt vyhráli inovátorskou cenu na Heavy Music Awards, které každoročně ve Spojeném Království probíhají…
Bylo super, že jsme dostali uznání za to, co se snažíme dělat. Jak jsem říkal, vždy jsme chtěli fanclub, ale tohle jde ještě trochu víc do hloubky. Jako dítě jsem nosil mikinu Kornů a pokaždý, když šel okolo mě někdo s touhle kapelou na tričku, cítil jsem, že se s ním můžu propojit, a že je zde něco, co sdílíme. A stejně je to se Sleeps Society a naší fanbase.
Myslím, že fanoušci hodně oceňují to, že jste otevřeně začali mluvit o mentálním zdraví. Mnoha z nim jste určitě pomohli překonat některé překážky v jejich životě a uvidět světlo na konci tunelu. Kdy jste si uvědomili, jak důležité je o lidské psychice mluvit?
Najednou mi došlo, že to tak má být. Hodně lidí bylo odpojených od toho, na co jsme byli zvyklí, což se naskytlo jako dobrá příležitost říct, jak se cítíme. Nejdůležitější věc je o těchto problémech mluvit. Čím víc lidí o tom mluví, tím líp. A to je ten úhel pohledu, kterej jsme zaujali a všichni jsme se shodli, že právě teď je ten správnej čas to říct nahlas. S písničkou „Nervous“, přišel moment, kdy jsme chtěli být maximálně otevření. Je úžasný, že se nám do tohoto songu podařilo dostat Simona Neila. On tu skladbu vytáhl o level nahoru, a taky to poselství rozšířil k více lidem. Během posledních dvou let vidíme, jak se vše vyvíjí, lidi se snaží být víc otevření, diskutovat o svých pocitech a dostat ze sebe to, že nejsou v pohodě. Protože je ok, nebýt v pořádku. Během pandemie taky nebylo uvolnění v podobě živejch koncertů. Až když ti někdo něco vezme, uvědomíš si, jak moc to pro tebe vlastně znamená. Být v jednom sále s lidma, co mají rádi stejnej nebo podobnej styl, sdílet lásku ke kapele – to je hodně silný. Takže všechno přišlo k sobě v ten správnej čas.
Před nějakým časem jste vydali nový singl „EYE TO EYE“. Dočkáme se brzy nového alba?
No, nikdy se opravdu nezastavujem. Makáme na demech skoro každej den a připravujeme se na další fázi While She Sleeps. Takže jo, nová deska by přijít mohla…
Dále tady mám dvě otázky od fanoušků. Ta první se týká operace tvých hlasivek, o které jsi už mluvil, můžeš však říct ještě něco více?
Určitě. Už nějakou chvíli nemám žádný problémy. Myslím, že už to můžou být asi 4 roky. Všechno hodně souviselo se životním stylem a špatnou technikou. Vždycky jsem měl ten mindset, že moje vokály nejsou tak tvrdý, jak by mohly být a není v nich žádná vášeň. Tak jsem začal sledovat lidi, kteří nějakou techniku měli. A zjistil jsem, že fry scream je to, co chci dělat. Čekalo mě tak adaptování se na nový věci, učení se a hledání osob, který by mi s tím pomohly. Ale je to těžký, protože naživo se často vracím k tomu, co jsem dělal dřív, a to až do toho stupně, že je pro mě náročný zmírnit energii, kdy už se nehlídám a jdu do toho natvrdo. Vždy sám sobě říkám: „uklidni se, mysli na techniku a spoř si energii.“. Spolupracoval jsem s Melissou Cross, to je opravdu skvělá žena. Hodně mi pomohla, především v časech, kdy jsem se snažil jenom přežít a byl nervózní před každou show. Přesto si myslím, že ať tě kdokoliv učí cokoliv, musíš si najít svou vlastní cestu a způsob, jakým to pro tebe bude fungovat. Tvoje tělo je zároveň tvým nástrojem. Takže jo, všechno je fajn. Rád bych, kdyby mi fanoušci dali vědět, jak zním, ale celkově se teď cítím silnější.
A druhá otázka je pro kytaristu: Kde bereš inspiraci ke svým úžasným kytarovým riffům?
Nejsem si jistej. Hledat inspiraci je těžká věc. Někdy pochází z externích situací, někdy jsou to soundtracky z filmů, který sleduju. Hodně inspirace mi dávaj nostalgický pocity. Když v nich najdu nějakou kotvu, snažím se ji chytit a následovat její směr. Ale můžu říct, že mě neinspiruje metalová hudba. Naopak získávám inspiraci z jinejch míst a následně se to pokouším zahrát tvrdě.
Text: Vendy Jobová
Foto: Nina Vocelová