Štiplaví jako taser a hlasití jako výstřel z devítky, avšak nadosmrti naštvaní na ty, kteří ve jménu zákona brázdí americké ulice v uniformách a právě tyto zbraně zneužívají ve svůj prospěch. Řeč je samozřejmě o amerických Stray From The Path a jejich nenávisti k policii a vůbec ke stavu tohoto světa. Na letošním Rock for People jsme měli možnost popovídat si s kytaristou Tomem Williamsem. Jako malý hudební nerd jsem se sice zpočátku neubránil pár technickým otázkám, ale po malé chvíli se Tom rozohnil právě na téma „Fuck cops!“ a „This world sucks!„. Tak nějak máme pocit, že by vás tenhle rozhovor mohl navnadit na nadcházející pražský koncert, který tahle oblíbená čtveřice spáchá už 27. října ve Futuru po boku Make Them Suffer.
Tak jaká byla show tady na RFP?
Hm, lepší, než jsme čekali! Hráli jsme tady asi před pěti lety a bylo to ok, ale ne tak dobrý jako teď. Vlastně to dneska bylo opravdu super!
Jo, myslím, že jste jako první kapela festivalu odvedli fakt skvělou práci!
Jo, na to, že bylo půl druhý, přišlo i fakt hodně lidí! Cool!
Za tu dobu, co se zajímám o hudbu, a po všech těch různých trendových vlnách, jsem pokaždý ohromen, když vydáte nový track, protože vždycky je naprosto strhující! A to dokonce nepoužíváte zdaleka tolik digitálních prvků a vychytávek, jak to teď dělají všichni ostatní. Je to tak?
My to nepoužíváme. Nepoužíváme žádnej digitál. Když na naší desce slyšíš nějakej divnej zvuk, udělali jsme ho doopravdy. A taky ho tak doopravdy zahrajem i naživo. Bicí jsou real, basa je real, všechno je real. Nemáme puštěný žádný doprovodný zvukový stopy, který by pod náma hráli live, teda kromě pár samplů. Je to vlastně šílený, že kapela, která v roce 2023 hraje všechno sama a navíc z opravdovejch kytarovejch zesilovačů, je vnímaná jako divná kapela.
To asi je.
Vlastně neznám moc kapel, který teď nemaj žádný samply a hrajou z opravdových zesilovačů. Možná Anti-Flag, kteří za chvíli hrajou tady na stagi. Ale každopádně, ať každej dělá to, co mu vyhovuje. Nám vyhovuje tenhle přístup. Takhle se nám to líbí! Cítíme že, kapela musí mít duši. A tou naší duší je organická hudba, kterou píšeme. Nenajímáme si lidi, aby nám psali hudbu. A řekl bych, že i tak působíme na vysoké úrovni.
Hele, tahle kapela si prošla různejma fázema. Máme řekněme deset nahrávek, ale často se mezi ně počítaj i věci, který jsme nahráli jako místní neznámá kapela. Tehdy s náma nebyl ani Drew atd. Já tu linii skutečných SFTP počítám asi od roku 2008, kdy jsme vydali Villains a podepsali smlouvu u Sumerian Records. Takže od tý doby jsme vydali 8 desek. A s každou deskou jsem byl přesvědčenej, že jsme na vrcholu a prožíváme svý nejlepší období. Než přišel Craig (Craig Reynolds, současný bubeník SFTP, pozn. red.), myslel jsem, že píšu fakt tu nejlepší hudbu, co dokážeme. Neříkám to, abych se chlubil, tak to prostě bylo. A bylo to pro mě vlastně i docela stresující. A pak přišel Craig! A najednou je to tak, že s Craigem jsme schopní napsat celou desku klidně za jeden den. A ta deska bude lepší než všechny ostatní fucking kapely! Máme prostě mezi sebou bezvadnou chemii. Je to zábava!
To zní skvělé. Hele a bavili jste se někdy navážno, jestli vůbec uvažujete o tom přejít z analogu na nějaký digitální řešení?
Nikdy to neuděláme. Když jsem řekl ne, tak ne. Žádný rozhovor o tom vést nebudeme. Tohle je můj zesilovač a jestli s tím má někdo problém, fuck it! Co ho to vůbec zajímá?
Nepoužíváte ani odposlechy v uších, že ne?
Craig ano, ale je to jen kvůli metronomu…
OK, pojďme dál. I když je evropský a americký kontext odlišný, politicky, sociologicky, geograficky atd., ve vašich skladbách zpíváte o problémech, o kterých je potřeba mluvit univerzálně. Cítíte, že tohle je jeden z vašich hlavních úkolů?
No, myslím, že se to prostě hodí k naší hudbě. Nikdy jsme si neřekli jakože “hej kluci, jsme politická kapela”. Prostě si řekneme “tohle je na hovno, pojďme o tom mluvit!“ a pak třeba „Do hajzlu s těmahle policajtama!” Takhle to je. Možná, že policajti v ČR nejsou takoví jako v Americe. Ale podle mě všeobecně myšlenka policie jako té instituce je celá špatně. Neříkám, že jsou všichni policajti represivní a už vůbec nevím, jak to je tady u vás, ale v Americe jsou někteří z nich doslova součástí gangů, zneužívají své pozice nebo dokonce vraždí. Takže říkáme “Do hajzlu s fízlama!” a myslím, že většina lidí s námi souhlasí. Vím, že jsme se k tomu vyjadřovali v dalších dvou písních, ale dokud budou policajti pořád jen tak zabíjet lidi, budeme o nich zpívat dál!
Jinak já si myslím, že být proti rasismu, fašismu, proti homofobii, transfobii atd. je prostě správně. A o tom chceme mluvit, aniž bychom si mysleli, že jsme nějací hrdinové nebo co. Nakonec přímo v ulicích pracuje spousta lidí, kteří skutečně pomáhají a mění věci k lepšímu. Ale my jsme hudebníci. Chceme psát hudbu a taky chceme bavit lidi. A tohle jsou témata, které nás štvou a hodí se k naší hudbě, takže tak. Nemáme žádné porady, kde rozhodujeme, o čem budeme psát texty. Prostě když chci o něčem teď mluvit, napíšu o tom písničku.
Dostali jste se někdy do křížku se skutečnými policisty, kteří vás poznali, kteří znají vaše texty a nelíbí se jim, jak o nich mluvíte? Měli jste s nimi někdy problém?
Ne, naštěstí ne. Kdo ví, co by se mohlo stát… Určitě jsme se setkali s policajty, kteří se chovali špatně, ale ti nevěděli, že jsme kapela. Neznali nás. A naopak hodně z nich nás má rádo. Třeba jednou jsme se fotili s pohraničníky, kteří nás znali a měli rádi. Bylo to zvláštní, ale OK.
Věříte, že jako kapela máte moc s některými problémy nějak hnout? Věříte, že můžete tu situaci zlepšit?
Doufám. Ale těžko říct. Když jsme vydávali Internal Atomics, byl to takovej vibe naděje a změny. Euthanasia už je jen “do hajzlu se vším, pojďme se vyhodit do povětří, nic se nezlepší!”
Ono to vypadá, že se věci spíš zhoršují…
Je to horší. Co mně tak ještě může dodat naději? Jasně, snažíme se podporovat a zviditelňovat různé organizace, které pomáhají komunitám, a to je určitě inspirativní. Ale nakonec je tu ta eutanázie. Tlačítko, které zabije všechny, včetně nás samotných. Selhali jsme. Tento svět je selhání! Né, samozřejmě je to hypotetické, je to jen umělecký pohled na věc. I to, že v každé písni zmiňujeme někoho k zabití. Možná kromě Bread and Roses. To je taková písnička plná naděje, kde máme na featu Jesseho ze Stick To Your Guns, o kterém samozřejmě vím, že jsou na něj někteří lidé naštvaní. Ale víš co, já znám Jesseho a vím, co doopravdy dělá, jakým způsobem pomáhá komunitě. Takže jsme s ním udělali tu písničku a vybrali jsme spoustu peněz na podporu práce, kterou dělá v Los Angeles. Takže tak.
Ale jinak každá další píseň na tomhle albu je o zabití někoho. Byli jsme prostě naštvaní, bylo to po pandemii a bylo to super depresivní období. Jak bys v té době mohl napsat desku o naději?
Dokážete si vůbec představit, že byste byli v kapele, která by nebyla politicky angažovaná? Dokážete si představit, že byste třeba hráli jen písně o lásce? Bylo by to pro vás vůbec přirozené?
Ne, pro mě jako pro umělce by to přirozené nebylo. Ale já jinak spolupracuji se spoustou kapel, které to tak mají a je to v pořádku. Třeba spolupracuji s Counterparts, kteří nejsou politicky angažovaní, jejich hudba je velmi o emocích. A to je v pořádku, mám to rád úplně stejně. Spolupracuji s Lionheart, kteří to mají podobně. Ale pak pracuji třeba s Dying Wish, jejichž některé písně politické jsou. Já prostě miluju hudbu. Hudba, kterou tvořím já, je o politických věcech, ale poslouchám spoustu jiné muziky. Miluju všechny emoce, které ti hudba může dát.
OK. Zpíváte o všech těch složitých věcech každý den na tour. Ale i tak si užíváte spoustu zábavy, ne? Jste schopni z toho nemít deprese?
No jasně! Užíváme si to hodně! Hele, prostě napíšeme desku, která je pro všechny. Když je hotová a je venku, je hotovo. Pak jdeme na stage a to je ten náš čas, který si můžeme užít! Jak jsem říkal, náš úkol je taky bavit lidi. Nebudeme tam jen stát a jen tak řvát na lidi. Jasně – je pravda, že všem hned zpříma řekneme, že jsme proti rasismu, fašismu, homofobii. Dáme všem najevo, kdo jsme. A pak už si to všichni pojďme užít! Pojďme crowdsurfovat, pojďme moshovat! Kdo se s námi poflakuje, vidí, že s náma je sranda. Nejsme věčně zpruzelý. Svět sice stojí za hovno, ale aspoň se pojďme pobavit, když už tu žijem.
Pověz nám, jaké zábavně věci jako kapela děláte, když nejste na pódiu a jen tak se poflakujete nebo sedíte v tourbusu? Hrajete třeba videohry a tak?
Tak nějak… No, jsme takoví jako… Nevím, jestli to z vašich čtenářů bude někdo znát a jestli je to u vás populární, ale znáš pořad It’s Always Sunny in Philadelphia? Jsme tak nějak jako oni… Prostě klidně jen sedíme a mluvíme. Všichni jsme z New Yorku, Craig je sice z Anglie, ale je stejný jako my. Jen mluvíme, děláme si furt z něčeho srandu, prostě doslova neumíme držet hubu. Je to legrační. Když jsme řešili nového bubeníka, měli jsme hodně možností a často to skončilo u hodnocení “tenhle chlap je fakt dobrej, ale nevydrží s náma ani rok, protože furt něco meleme”. Craig z toho vyšel nejlíp, haha. Když vidíš Craiga na internetu, jak je upovídanej a tak, tak tohle přesně jsme my, haha.
Vaše první deska Audio Prozac…
Vtipný je, že to ani není naše první deska…
Aha? Tak to jsem čerpal ze špatného zdroje! Každopádně tohle album má letos dvacet let. Budete to nějak oslavovat?
Absolutně ne. V té době mi bylo patnáct! Tehdy já a další čtyři kluci jsme byli doslova děti… Je to naprosto hloupé album. Jak jsem říkal, z dřívějška jsme si nechali jméno, ale počítám pořádně Stray From The Path až od alba Villians, takže asi tak 2007 nebo tak nějak…
Takže to je takových patnáct, šestnáct let. Fungujete už opravdu dlouho…
Ano a jsem opravdu rád, že po těch patnácti letech stále fungujeme a navíc na takové úrovni!
Jaký další milník v kariéře Stray From The Path bys označil za důležitý? Jaká doba přinesla ze tvého pohledu nějakou důležitou změnu?
Nevím teď, jakou změnu z minulosti bych zmínil, ale řeknu ti tohle: my čtyři, teď, co jsme v kapele – to je finální sestava Stray From The Path. Pokud někdo z nás skončí nebo někoho vykopneme, tak je hotovo, šmitec. Rozhodně nemáme v plánu končit, tahle kapela je teď na svém vrcholu, opravdu nás to hrozně baví. Brzo začneme pracovat na nové desce a máme spoustu dalších plánů. Ale každopádně my čtyři jsme poslední line-up.
Díky moc za rozhovor!
ROZHOVOR PŘIPRAVIL A VEDL: JIŘÍ POPELKA / FOTO: KLÁRA VÍTKOVÁ
