Divadlo Archa bylo včera svědkem neobvyklého mystického prožitku… Na jeho prknech totiž stanuli britští velvyslanci starověkého božstva Sleep Token. Všem věrným uctívačům tak otevřeli naleštěnou bránu do snové a magické dimenze prudkých emocích a bobtnající bolesti za doprovodu srdcervoucích vokálů, hypnotizujících melodií a řezajících kytar. Kdo byl součástí tohoto velkolepého rituálu – viděl, slyšel a zažil, bude svůj cejch snad nosit až do skonání….
Sleep Token se poprvé českému publiku představili v tomto roce na Rock For People, klubová premiéra se odehrála právě v Arše. Hned od oznámení této sešlosti bylo jasné, že o vstupenky se strhne rvačka. I u nás je přívrženců tohoto božstva dost, a aby toho nebylo málo, dorazilo hodně příznivců i z ostatních koutů světa. Nebylo tak překvapením, že show byla vyprodaná celkem rychle. Britové jsou totiž esencí něčeho, co u ostatních nenajdete. Jejich spletitý mix moderního metalu, post metalu, indie popu a RnB je totiž něčím, co tady v této podobě ještě nebylo. Když se do tohoto magického lektvaru přidá tajemství a otazníky, jenž celou kapelu zahalují, je to směsice opravdu lákavá…
Fronta před otevřením dveří byla opravdu dlouhá, ale jakmile odbila 19. hodina, řada se sunula rychle. Vcucnuti útrobami divadla pak uctívači nadšeně vyčkávali, až se zjeví jejich modla. Čekání bylo možná trochu delší, ale všude kolem panovala nadšená nálada.
Když světla konečně zhasla a členové uskupení nazývající se Vessel, Vessel II, Vessel III a Vessel IV se objevili na pódiu, vše kolem se začalo otřásat v základech. Umělci se opravdu stali obraznými plavidly, která nás přepravila na jiný břeh existence, vnímání a cítění. Rituál byl odstartován skladbami „Chokehold“ a „The Summoning“, které mají své místo na zbrusu novém albu „Take Me Back To Eden“, jež spatřilo světlo světa tento rok. Odstartovalo obrovský boom, který kapelu posunul o pár pater nahoru v síni slávy.
Už od začátku bylo zřejmé, že zvuk bude naprosto dokonalý a pohlcující, zakusující se až do hlubin duše. A tak to zůstalo až do konce. Při kytarových pasážích a uderných break-downech se mi v hlavě vybavují hlášky odpůrců, že ST jsou popíček pro holčičky. Ne, opravdu nejsou. Kapela má naživo tvrdší vyznění než na albech a kytarové kreace pořádně „řezaly“, a společně s vynikající hrou na bicí, prováděly destrukci všeho živého. A screamovací pasáž ve „Vore“ byla naprostým ďábelským šílenstvím. I když úsečný fry scream produkoval hlavně kytarista, Vessel vše jen doplňoval growlingem.
Svůj prostor samozřejmě dostaly i jemnější písničky. Třeba úvodní část „Atlantic“, nebo „Rain“, kdy Vessel hraje na piáno a okouzluje rozsahem a barvou svého hlasu. A všichni se rozpouštějí na molekuly. Neobyčejně jsem si také užila „Aqua Regia“, nekytarový, pop-jazzový vál, který měl naživo grády, i díky skvělému vokálnímu přednesu (jak jinak :)).
Kapela se vyznačuje svojí klasickou stage presence, kdy vokálista předvádí krkolomné epileptické tanečky a hopsá jak čertík z krabičky. Dlouhatánský Vessel III, obsazující basu, publikum baví svými vtipnými pohyby, i když jsem možná z jeho strany čekala více energie. A také více vzájemných interakcí mezi ním a Vesselem I, které mají fanoušci v oblibě, ale stalo se tak, myslím, jen jednou. Šlo cítit, že kapela se nejspíše více soustředí na samotný umělecký projev, než doplňující blbůstky, které baví a rozpalují přítomné.
I když za celou dobu z úst interpretů neuslyšíte ani slovo, jejich angažovanost s publikem jde cítit každým coulem. Nejsou chladní, a i beze slov komunikují a ukazují vděk.
Celý rituál byl dokonalý a marně jsem přemýšlela, co vytknout. Sice jsem předpokládala, že budou ty obrovské moshpity, co se dějí v Británii, kdy vzduchem nelétají jenom lidé, ale i další věci… V Praze byla atmosféra komornější a intimnější, což bych určitě neviděla jako mínus. Vypadalo, že lidé se s kapelou více spojili a nechali se pohltit jejím kouzlem. Já jsem očarována stále a s nadšením očekávám další možnost snového shromáždění.
Worship.
Text: Vendy Jobová
Foto: Adamrossi