Currents

S americkými Currents jsme se narychlo sešli na pražské zástavce Never Say Die! Tour ve Futuru. V chladném sklepě, s pískem křupajícím pod nohama, tváří v tvář s trojicí muzikantů, kterými byli zpěvák Brian, basák Christian a kytarista Chris. Z jejich obličejů šla vyčíst únava po odehraném setu, jejich odpovědi nebyly nikterak dlouhé, ale z kluků vyzařovala obrovská oddanost tomu, co dělají a vášeň pokračovat dál jako jedna z vycházejících hvězd metalcore scény.

INTERVIEW

Svoji první otázku jsem zaměřila na to, jak zatím probíhá toto velké turné, které by se dalo nazvat i malým festivalem. Přece jenom jsme za jeden večer viděli sedm kapel! Atmosféra byla všeho všudy pohodová, stejný vibe nejspíše vládl i na stranách kapel.
„Zatím je všechno hodně fajn. Jsme asi v polovině turné, zbejvá týden, než se vrátíme domů. Užíváme si hodně legrace, s mnoha kapelami jsme hráli už předtím, jsou to naši kamarádi, takže je skvělé se s nimi zase setkat. S těma, se kterejma jsme ještě nehráli, jsme vlastně nakonec taky vytvořili přátelství na celej život.“

V každé partě dobrých lidí se najde někdo, kdo vyčnívá, kdo je králem večírků nebo je jeho stage presence odlišná od ostatních. Proto ze zajímavosti padá dotaz, která kapela na tour je nejvíc šílená. Kluci se zamýšlejí: „Těžko říct. V každý kapele je nějakej šílenej člen. Ale jestli chceš slyšet šílenství hudebně, tak pravou volbou jsou Spite. Mají opravdu chaotickej zvuk. A jejich vystoupení bývají taky chaotická, takže bych řekl, že jsou nejšílenější.”

Debatu přesouvám do samotné hudební roviny a obdivuju singl „The Death We Seek“, který Currents vydali pár měsíců zpět. Rozplývám se nad produkcí, nad moderním zvukem, ve kterém kombinují tvrdost a emoce. Currents se stávají jedním z příkladů toho, jak by moderní core kapela měla znít.
„Vždy nám polichotí, když nějakou kapelu něčím ovlivníme, ale na druhou stranu je super, když jsou kapely kreativní a dělaj věci po svým. Například, vem si Suicide Silence –⁠ nechceš, aby zněli jako Currents. Jejich fanoušci by asi byli pořádně zklamaný. A když se podíváš na další kapely, co jsou na tomhle turné, ani jednu z nich nemůžeš zařadit do kategorie death metalu nebo hardcoru, každej je něčím vyjímečnej. Třeba Invent Animate a Spite, to je opravdu velký rozdíl.”

Zároveň zmiňuji artwork k singlu, na němž vidíme černé mraky, které pomalu mizí. Ukazuje se nám výjev, kdy se osamocené osobě stojící uprostřed, v ošuntělém oblečení, nad hlavou pravděpodobně přehnala obrovská bouře a zanechala v ní silné pocity. A já si najednou vzpomínám na grafiku předchozího alba „The Way It Ends“, která se jenom hemžila vzdušnými víry, ve kterých se vznášely osoby a byly pohlcovány neduživým počasím, jdouce ruku v ruce s jejich vnitřním naladěním. Brian přikyvuje, že všechno má souvislost. „Ten příběh neustále expanduje a až album vyjde jako celek, budeme ti moci lépe odpovědět. Teď nám jde spíše o element překvapení. Celý příběh je vykreslován i ve videoklipech, třeba v Poverty Of Self, jedná se totiž o stále stejnou osobu.”

Netřeba říkat, že covery alb jsou jejich důležitou součástí, a dotvářejí tak atmosféru, níž na nás dýchají. Někteří hudebníci jim však přikládají význam větší, jiní menší. „Pro nás je to hodně důležitý. Záleží to na tom, jak budou lidí vnímat celý album, proto maj covery větší hodnotu než by si lidi mohli uvědomovat. Artwork totiž většinou vidíš předtím než slyšíš album. Takže pokud není dobrý, může tě odpudit. Někdy taky nemusí naplnit očekávání fanoušků ve srovnání se staršíma albama.”

A když už je řeč o starších albech, je třeba zmínit „The Way It Ends”, které vyšlo v roce 2020 a bylo druhou studiovou deskou. Nahrávka otevřela těmto klukům z Connecticutu další dveře, pronikla do myslí a pořádně se zažrala pod kůži moha příznivcům. Zejména díky ní se Currents dostali do povědomí většího spektra fanoušků. Na rozdíl od debutu „The Place I Feel Safest“ byla mnohem výraznější a propracovanější. „Od vydání I Let the Devil In spolupracujeme s producentem Ryanem Letru, snažíme se vše udržovat konstantní. Když jsme nahrávali The Place I Feel Safest, byli jsme o hodně mladší a vše bylo založeno na syrovejch emocích. Trošku jsme měli pocit, že celej život máme na to, abysme napsali svoji první desku. Teď je všechno více metodické.”

„They Way It Ends“ je opravdu deskou, jež mi učarovala, a to nejenom hudebně, ale i po stránce textové. Melancholie, smutek a těžké emoce z ní přímo sálají, objímají posluchače a stahují jej do víru chaosu. „Ano, texty jsou hodně temný. Ale snažíme se, aby ty věci byly vnímány i z druhý strany a nezdály se tak chmurný, protože je to tvůj aktuální pocit, ale vše jednou pomine. Ale dokonce, i když tohle někdy víš, tak ulpíváš na negativitě, protože je hodně reálná. Když píšeš song, tak do něj dáváš všechny věci, který chceš slyšet. Já píšu temně a celý to ovlivňuje Briana, aby byl taky temnej, když píše texty.”

Historie kapely samotné se píše od roku 2011, tehdy ale na počátku stáli jiní členové, než se kterými se setkáváme teď. „Nejsme původní členové, kteří kapelu založili, já (Chris) jsem se přidal v roce 2014. Za rok jsme měnili zpěváka a přišel Brian. Všichni souhlasili, že on je tou nejlepší volbou. To bylo v roce 2015. Pak se stali členy i Christian a Matt, čímž vznikla dnešní line-up.”

Na dotaz, jestli se cítí kompletní, všichni nadšeně pokyvují. „Rozhodně. Byli jsme kamarádi předtím, než jsme spolu začali hrát. Kromě Matta, kterého jsme potkali později, ale dokonce i on zapadl jako puzzle. Je to přirozený progres, stále se vídáme i s originálními členy, kteří kapelu založili. Jsme jenom další lidi v řadě, co chtějí více a chtějí vykročit dál a zaplnit mezery.”

Napadá mě zajeté tvrzení, že kapela je prostě rodina. Samozřejmě, že existují i výjimky potvrzující pravidlo, ale většinou se kapelní duch nese ve znamení silného spříznění. „Jsme nejlepší kamarádi na světě. Je celkem ojedinělé, když spolu lidé v kapele nevychází. Ve většině kapel jsou ale členové prvně přáteli, až potom třeba obchodními partnery. Chemie je důležitá.”

Never Say Die! Tour je čirým důkazem, že core kapel a jejich různých odnoží se na nás valí čím dál více, a to i zásluhou digitálních platforem. Posluchač má často problém se orientovat, jeho pozornost si získají jen ty nejvýraznější kousky. Ptám se proto Currents, jestli je těžké být vcelku mladou kapelou a snažit se přitom dosáhnout úspěchu na přeplněné scéně. „Je to velmi těžké. Musíš být konzistentní, musíš stále tvrdě pracovat, každý den se ukázat a udělat to nejlepší, co umíš. Protože když to neuděláš ty, udělaj to ostatní kapely, na kterých pak bude pozornost fanoušků. Jestli chceš opravdu dosáhnout úspěchu, nezbývá ti nic jinýho, než pracovat tvrdě. Pokud stále něco děláš, tak toho úspěchu dosáhnout můžeš. Konzistence je prostě ten klíč. Pořád musíš být ve střehu a dělat svou věc, jestli ne, stejně se to obrátí proti tobě. Kolikrát si řekneme máme trochu volna, ale ve skutečnosti žádný volno nemáme. Musíme se připravovat zase na další věci.” Tímto mi kluci dobře nabíhají na další otázku, a to sice, kdy spatří světla světa nové album. ‚‚Mohlo by být brzy, ale ne tak moc brzy. Mohlo by být zítra nebo za deset let. Doufejme, že ne – konzistence! No… rozhodně ne zítra a rozhodně ne za deset let, někdě mezi tím.‘ (Pozn. redakce: rozhovor probíhal v listopadu 2022, Currents však tento rok oznámili, že nová deska „The Death We Seek“ vyjde 5. května 2023.)

A když se ten rok chýlil ke konci –⁠ v době, kdy se odehrávalo tohle interview, požádali jsme kluky, aby nám řekli, která alba z roku 2022 se jim nejvíce líbila. Zazněla tato jména: Boundaries – Burying Brightness, Lorna Shore – Pain Remains a Northlane – Obsidian.

Text: Vendy Jobová

Kapela bohužel v lednu oznámila, že kytaristovi Ryanovi Castaldimu byl diagnostikován Non-Hodgkinsův lymfom. Byla založena sbírka na léčbu, přispět můžete zde.