Pro mnohé z nás byla neděle 10. listopadu tím nejvíce smutným a šťastným večerem zároveň. Svůj poslední koncert před ukončením kariéry si totiž v pražské O2 aréně odehrály legendy punk rocku SUM 41.
Už od začátku bylo jasné, že tahle show se ponese v poctivém punk rockovém duchu. Otevírali totiž stále víc a víc oblíbení NECK DEEP z UK. Tahle parta za poslední roky dosáhla velkého boomu nejen u nás, a to naprosto zaslouženě. Pro mnohé og fanoušky je to jedna z mála novějších kapel v tomto žánru, která se ale velmi drží „původních tónů“ a nesklouzává do mainstreamu jako spousta nových punk rockových kapel. Možná i proto bych ale zrovna tuhle show lehce „zkritizovala“, ale jen čistě v ohledu prostor vs. kapela. Neck Deep už jsem zažila ve čtyřech naprosto odlišných typech venue a stále si stojím za tím, že spíše než ve velkých halách bych je ráda viděla v menším undergroundovým klubu. Čehož už se bohužel vzhledem k jejich úspěchu (který jim samozřejmě přeju!) asi nedočkám, ale kdyby tu byl nějaký odvážný promotér, tak Neck Deep třeba na Strahově v klubu 007 by byla pecka *mrk mrk*.
Na dobu klipů v bazénku skateparků nás první kapela naladila a po pauze již nastal čas na hlavní hřeb večera. Za zvuků „T.N.T.“ (AC/DC) spadla opona a na stage vyskákala kanadská pětice SUM 41. Nejen v prvních řadách se rozlinul mocný řev, jásot a i první slzy už jsem zahlídla (nedivím se!). Ačkoliv jsou na scéně už téměř 30 let a nejedná se o úplné mladíky, energií a výběrem set listu nás přenesli do našich dětských/teen let snad všechny. Svůj hodinu a půl dlouhý set měli skvěle poskládaný, zazněla i spousta fakt hodně starých písní a nahrávek, které hrají zřídka. Tedy ačkoliv to byl můj asi 4. jejich koncert, tak až teď jsem se dočkala některých srdcovek, které jsem ani nedoufala, že někdy naživo uslyším. Samozřejmě bylo vše prokládáno i věcmi z nejnovějšího alba „Heaven :x: Hell“. Zkrátka i pokud jste tam byli jako čerstvý fanoušek poslední tvorby, našli jste si to svoje. Ale pojďme si přiznat, že se opravdu jednalo hlavně o nostalgii a rozloučení s kapelou, která nejednomu z nás ovlivnila život ve velkém. Nechyběly ani konfety, balónky, pyro a jiné efekty, ale v takové akorát přijatelné míře, že to podtrhlo velikost akce, ale nezastínilo to ten hlavní audio zážitek a komunikaci frontmana Derycka s publikem. Mohla bych se tu o tomto celém zážitku rozepsat na sto stránek, ale to si nechám do svého deníčku a tohle uzavřu jen jedním velkým DĚKUJU Sum 41 za jejich tvorbu a za tohle krásné zakončení, které bude v mnohých z nás rezonovat ještě dlouho.
FOTO A TEXT: Nina Vocelová
