30 Seconds To Mars

Včerejší koncert 30 Seconds To Mars jsem po jejich poslední pražské zastávce v roce 2018 očekávala s velkou dávkou nervozity. Řekla bych, že podobné pocity měla většina fanoušků a to se bohužel projevilo i na jejich počtu. Sportovní hala Fortuna na Výstavišti byla zaplněná tak ze dvou třetin, což mě v průběhu koncertu párkát zamrzelo. Atmosféra byla kvůli tomu občas taková polovičatá. Ale jak jste si přečetli už v podtitulku, bratři Letové si tímto vystoupením konečně napravili svou reputaci!

O otevření večera se postaral americký zpěvák Jagwar Twin, který podobně jako 30STM tvoří na pomezí popu a rocku. Žánrově tedy šlo o dobrou volbu a zpěvákovi se podařilo publikum lehce roztančit a roztleskat. Bohužel mi však jeho skladby přišly poněkud nenápadité a zaměnitelné. Jako předskokan ale Jagwar Twin odvedl svou práci dobře.

Teď už přichází čas příchodu headlinerů. Mají asi deset minut zpoždění, po kterém následuje projekce s odpočítáváním. Poté už se společně s výbuchem konfet kapela objevila na stagi a rozjela to hitem „Up in the Air“. Americká (pop)rocková kapela (jejímiž stálými členy jsou momentálně jen zpěvák a příležitostný kytarista Jared Leto a jeho bratr a bubeník Shannon Leto) sice vydala před půlrokem nové album „It’s the End of the Worl, But It’s a Beautiful Day“, slyšeli jsme z něj ovšem jen dva songy. Setlist tak působil spíš jako průřez veškerou tvorbou kapely. To jsem ale rozhodně ocenila. Posledni album je přece jen už dost popové a mainstreamové, a tak jsem měla radost, že došlo i na několik tvrdších songů z počátků kariéry kapely.

Co se zvuku a pěveckého výkonu frontmana Jareda Leta týče, bylo to rozhodně o dost lepší než posledně v roce 2018. Jared sice stále nechával na můj vkus až moc často zpívat publikum, ale když už zpíval on, tak podával dobrý výkon. Stejně tak zvuk mi přišel fajn, byl silný a jeho jednotlivé složky (vokály, basy, beaty…) byly dobře rozeznatelné. Také stage design se 30STM povedl. Podiu vévodil velký trojúhelník za zády kapely, který střídal různé barvy a někdy na něj byly promítány texty songů nebo kousky videoklipů. Také nasvícení bylo zajímavé a pestré, ale občas mi přišlo až moc epiletické 😀 Ani z hlediska show nemám co vytknout. Teda takhle, na jednu stranu jsem si odškrtla všechna klišé: plameny, proudící dým, konfety (dokonce třikrát!), balónky a svícení mobily na baladu „City of Angels“, ale na druhou stranu, přesně kvůli tomu lidé včetně mě na velké halové koncerty chodí.

Dočkali jsme se taky drobné akustické části, kdy se Jared sám doprovázel na kytaru, coveru songu „Stay“ od Rihanny nebo parádního sóla hostujícího kytaristy Stephena Aiello. Co se týče komunikace s publikem, tak se nekonaly žádné „sektářské“ proslovy, které možná někdo očekával. Jared totiž přišel oblečený v černém hábitu a černých brýlích a svým vystupováním a gesty občas připomínal takového futuristického Ježíše. Nicméně se omezil na hecování publika, aby skákalo, tančilo a zpívalo, děkování a obligátní pochválení Prahy. Po pecce „Attack“, při níž si na kytaru zahrál i Jared, kapela zmizela do zákulisí a nechala publikum na přídavek čekat dlouhých šest minut. Ze svého místa jsem viděla, že některé „slabší kusy“ už to nevydržely a začaly pomalu odcházet. Pak se tedy 30STM naštěstí ještě vrátili (nejspíš jsme čekali tak dlouho, protože se Jared převlékal a zapínal live stream na instagramu :D) a poslali tam hity „Stuck“, „The Kill (Bury Me)“ a „Closer to the Edge“. Před posledním songem Jared připomněl, že mají venku nové album a hodil mezi fanoušky jednu podepsanou kopii. Poté ještě pozval několik fanoušků na stage, aby si poslední song užili společně s kapelou.

Závěrem musím bratry taky pochválit za délku setu, hráli opradu poctivou hodinu a půl, což se v poslední době už stává spíš raritou. 30 Seconds To Mars si tímto koncertem u mě napravili pošramocené renomé. I když mě trochu mrzí jak poslední dobou poněkud „popovatí“, tak tohle byla moc fajn show, kterou si ráda dám někdy znova. A klidně i v menším prostoru nebo s lepším promem, protože ta ze třetiny prázdná plocha na stání přece jen vypadala trochu smutně.

TEXT: Anna Jindráková
FOTO: Mejra Drkal