Banner

coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

MetalCoreShop.cz
coreMusic.cz - recenze CD
Pondělí, 03 Březen 2014 15:41

Pohleďte na nový videoklip Blessthefall

Jmenuje se Hollow Bodies a je ze stejnojmenné poslední desky, jež vyšla 20. srpna 2013 u Fearless Records.

Blessthefall zahrají 2. července 2014 spolu s Of Mice & Men a Silverstein v pražském klubu Lucerna Music Bar.

Event: https://www.facebook.com/events/1378759569058352/

Zveřejněno v Zahraničí

Ještě než se rozjedete do všech možných končin trávit svou letní dovolenou či prázdniny, budete mít možnost trochu se vyřádit na vydatné porci moderního metalu / post-hardcoru v podání kapel, které vidět spolu v této kombinaci se opravdu nepoštěstí každý den...

Of Mice & Men, Blessthefall, Silverstein 2. července 2014 v pražském Lucerna Music Baru. Koncert pořádá http://www.conspiracy.cz.

https://www.facebook.com/events/1378759569058352/

Předprodej vstupenek startuje ve středu 5. února v síti Ticketportal.

Zveřejněno v Česko/Slovensko

Formaci Blessthefall vychází nová deska Hollow Bodies a jak to tak bývá, následuje i nový videoklip. Kapela už před nedávnem lákala na obrázky ke skladbě You Wear a Crown, But You’re No King.

Videoklip měl premiéru na webu http://loudwire.com.

Zveřejněno v Zahraničí

Máme tady stream nové desky Blessthefall jménem Hollow Bodies. Oficiálně vychází 20. srpna u Fearless Records.

Zveřejněno v Zahraničí
Pondělí, 29 Červenec 2013 16:00

Poslechněte skladbu "Deja Vu" od Blessthefall

20. sprna vyjde nová deska Blessthefall s názvem Hollow Bodies. Na internetu se objevil její další song, který nese titul Deja Vu.

A pokud budete dobře hledat, objevily se už linky na její stažení.

Zveřejněno v Zahraničí

Label Fearless Records, u kterého působí Blessthefall, vypustil nové lyric video kapely. Jedná se o skladbu You Wear A Crown But You're No King, kterou nedávno teasovali.

Nová deska Hollow Bodies vyjde 20. srpna.

Zveřejněno v Zahraničí
Čtvrtek, 20 Červen 2013 09:02

Ukázka skladby z chystané desky Blessthefall

Label Fearless Records vypustil dvacetisekundovou ukázku skladby Blessthefall s názvem You Wear A Crown But You're No King.

Nová deska Hollow Bodies bude venku 20. srpna.

Zveřejněno v Zahraničí

Blessthefall na Facebooku potvrdili dokončení nahrávání své čtvrté desky. Chystaná nahrávka má produkci od Joey Sturgise (Emmure, Crown The Empire, Of Mice & Men) a navazuje na desku Awakening z roku 2011.

"album is DONE...mixing and mastering is next.

so we wait...

<3TF"

Zveřejněno v Zahraničí

Řekl bych, že ne každému se poštěstí mít v den narozenin přímo pod nosem akci takového rozměru jako je Never Say Die Tour. Já to štěstí měl, i když musím říct, že tento rok mě v line-upu zaujali pouze Stick To Your Guns a Obey The Brave, ti byli tedy mým primárním cílem.

Na akci jsme dorazili několik minutek před setem pána s laptopem jménem At Dawn We Rage. Musím říct, že dubstepová muzika na rozjezd párty zas až tolik nezafungovala, daleko lépe by to zřejmě zvládla nějaká pražská lokálka, i když chápu, že zařizovat speciálně jednu kapelu na každé zastávce turné by asi úplně nešlo. Dubstepové a drumstepové beaty utly tak rychle, jako počaly a na stage už se hrnulo plnohodnotné uskupení The Browning. To, že na světě je po čertech málo kapel, které dokáží nakládat s elektronikou (čeští The Truth Is Out There je podle mě jedna z nich) se mi vystoupením těchto stejně oděných maníků z Kansasu jen potvrdilo. Stupidní synťáková linka do každé skladby, jako by měla za cíl ji uplně zprznit. Mimo to byl jejich set parádním rozjezďákem a nemám k nim výtek, jen těch elektro prvků bych, být jimi, rozhodně rapidně ubral.

Jako druzí se už asi po pěti minutách na stage nahrnuli At The Skylines. Čekal jsem od nich pramálo, ve finále mě velmi příjemně překvapili, především výkon frontmana Chrise Shelleyho, kterému přes jeho vzevření mladíka (trochu mi připomínal Sama Cartera z Architects) šly hluboké growly od huby jedna báseň. Ke konci setu jsem si povšiml několika lidí vést vášnivou diskuzi v rohu, šel jsem se k nim vetřít, abych zjistil, o co jde. V tu dobu už byla zveřejněna zpráva o smrti Mitche Luckera ze Suicide Silence, mnoha lidem to možná večer zkazilo, mnoho lidí bylo dost posmutnělých, řekl bych, jinak to ale žádný větší vliv na průběh nemělo.

Jako třetí nastoupili kanaďané Obey The Brave, v čele s Alexem Erianem, bývalým zpěvákem Despised Icon. Pro mě osobně to byl největší tahák večera a svého postavení v mém žebříčku chlapci dostáli na sto procent! Metli to do nás jako na páse a já byl pomalu víc na stagi, než mezi ostatními. Ke konci Alex zmínil i onu tragickou událost z rána a jelo se dál ve znamení For The Fallen Dreams. Jelikož jsem nevěděl, že doprovodný kytarista Kalam Blehm kapelu tento rok opustil, byl jsem překvapen pouze jedním kytaristou na stagi. Čas od času to bylo znát, čas od času vůbec, co ale bylo znát, byl Dylanův neslyšitelný vokál. Netroufám si odhadovat, kdo to tenkrát zvoral a rozhodně nechci nikoho obviňovat, ale od frontmana jsem zkrátka neslyšel ANI SLOVO, což byla obrovská škoda. Celkově to ale FTFD rozjeli parádně, skalním fanouškům jistě udělali radost a za ozvučení zkrátka nemohou. Mě osobně udělali radost skladbou Brothers In Arms, kterou mám od nich úplně nejraději.

Hned v zápětí naskákala na podium pětice Kaliforňanů, kvůli kterým jsem vlastně přišel: Stick To Your Guns. Sotva se rozezněly první tony intra Diamond, frontman Barnett už skáče po hlavách fanoušků a prostor propuká v šílenství. Against Them All nenechá nikoho klidně stát, u Bringing You Down tomu není jinak , o Amber ani nemluvě. Poprvé za večer byly nádherně rozeznatelné všechny nástroje (alespoň z míst, kde jsem se pohyboval), zkrátka set jak má být! Asi nemá cenu říkat, jak moc jsem se zpotil, stálo to ale za to!

Ještě než přistoupím k vystoupení Blessthefall, rád bych poukázal na chování některých zúčastněných, zejména dívek v prvních řadách. Z toho, co předváděly, mi bylo přinejmenším na blití. Asi bych předpokládal, že člověk, který jde dobrovolně do první řady počítá s pár ránama do držky od stagediverů, nebo loktů od lidí, kteří se snaží si akci užít na maximum. Nepřijde mi normální, když se několik málo osůbek něžného pohlaví čekající už od první kapely, v první řadě na své idoly z "Blessáků"rozhodne, že se shlukne tak, aby nikdo nemohl projít nahoru na stage nebo začne kopat do někoho, kdo jim z podia přistane pod nohy (a to dost brutálně). Přišly chvíle, kdy jsem měl chuť vraždit, když mi dvě pipinky zároveň zarazily lokty do žeber a ještě na mě hodily zlý pohled. Všechny jim podobné prosím, aby příště rezignovaly na svou pozici v první řadě (ono vám to neuteče) a šly si stoupnout někam mimo lidi, kteří si užívají vystoupení svých oblíbenců a rozhodně nestojí o to, aby jim to někdo kazil, navíc z první řady.

Ale zpátky k samotnému programu, na kterém jako další figurovali již zmínění Blessthefall z Arizony. Přesně tak, jak jsem napsal výše, stoupl jsem si mimo kotel a vystoupení jen sledoval, přeci jen nemám potřebu dávat lidem lokty. Protože jsem tuto bandu už jednou viděl a nebylo to zrovna z nejlepších, nečekal jsem toho od nich moc. To, co ale předvedli, bylo přinejmenším neskutečné! Tak divoký výstup jsem dlouho nezažil a kluci potvrdili svou pověst jedné z nejvstřícnějších kapel na scéně. Vypíchl bych Bokanovo zavěšení se na římse nad davem (než jsem stihl nahodit kameru, byl už dole, o tom ale až později), byl to jeden z nejsvětlejších bodů večera. Na druhou stranu po zvukové stránce byl tento set zřejmě nejhorší ze všech. Ten, kdo při jejich vystoupení stál u potenciometru hlasitosti by zasloužil useknout ruce, hlasitost celého setu byla rozhodně hlavním důvodem, proč mi i 3 dny po události stále píská v uších (Nechť je mi to ponaučením a příště si vemu špunty). Vše až na vokály splývalo dohromady a jen málokdy jsem vůbec poznal začátek skladby. Vizuálně to však byla neskutečná špektákle.

Trochu jsem nepochopil, proč Impericon zvolil jako headlinera We Came As Romans, nechci říct, že by jejich kvality nedosahovaly ostatních účastníků, ale přeci jen, co do popularity, jsou na tom Blessthefall určitě lépe. Kdyby se poslední dva aktéři prohodili, vyšlo by to rozhodně lépe. Proto We Came As Romans hráli pro už jen poloplný sál a i já se rozhodl zhruba ve tří čtvrtinách setu odejít. Ne, že bych se nebavil, ale přeci jen WCAR nedokážou z únavy probudit tak, jako Blessthefall.

Jelikož jsem po celý večer točil GoPro kamerou, dostane se vám níže velmi krátký sestřih všeho, co jsem natočil a myslím, že toho bylo dost. Tak zase za rok, na NEVER SAY DIE 2013!

Zveřejněno v Reportáže

Po roce opět Never Say Die tour, tentokrát v centru města v klubu Futurum. Line-up už tentokrát nenabízí zvučná jména typu Parkway DriveComeback Kid nebo Emmure, headlinery jsou dokonce We Came as Romans, kteří ještě na předloňském velkém ročníku dělali první rozehřívače s dvacetiminutovým setlistem... no nic. Brzy poté, co se přátelé z celé české corové scény začali družit, klesla většině zúčastněných nálada pod bod – hned z počátku večera se totiž rychle roznesla zpráva o tragické smrti Mitche Luckera ze Suicide Silence. Atmosféra večera tak nakonec vzhledem k reakcím členů kapel na tuto velmi smutnou událost připomínala takový neplánovaný tribut této dnes už nesmazatelné deathcorové legendě.

První kapelu At Dawn We Rage jsem přes svůj včasný příchod prošvihl kvůli brutální frontě na šatny. Druzí The Browning ve mě budili spíš dojem předkapely – ne, že by nebyli sehraní nebo neměli energii, hudba však byla docela monotónní a její většina se točila kolem "stále stejného breakdownu na jednom akordu". Tranceové podklady to úplně nevytrhly, protože jim nebylo ani moc rozumět. Člověk si tak alespoň začal přivykat zvukovody na nevyvážený zvuk v sálu. Mimochodem, také neuvěřitelně ohlušující, ale o tom později.

At The Skylines byli jiní a zajímavých prvků bych u nich nalezl už víc, ale bohužel se opakovalo to co u Browning. Špatný zvuk vše zajímavé posílal do pekel, kytary byly slité s duněním a celá věc byla poměrně monotónní. Nechci být negativní, ale vzpomněl jsem si na začátek minulé zastávky NSD a na to, jak perfektně nazvučená bostonská Vanna podávala už v šest hodin výborný srdeční výkon, který nenechal lidi chladnými. Úroveň šla prostě dolů a Futurum takovouhle akci zabíjí. Chuť mi nicméně zásadním způsobem spravili následující Obey the Brave, na které jsem se už sám těšil. Ansámbl v čele s Alexem Erianem z rozpadlé deathcorové egendy Despised Icon se do toho pustil s vervou slona a začal do fanoušků tlačit perfektní tvrdý hardcore s občasnými metalovými prvky. Zvuk alespoň trochu "zrozumněl" a začlo být slyšet, co kdo svým nástrojem vypráví, což OTB také dost pomohlo. Kapela se svou energií jedinkrát nezastagnovala a já byl nadšený, asi nejvýrazněji se mi do hlavy zarylo živé provedení songu Live and Learn s pěkným singalongem.

For The Fallen Dreams mě také velice potěšili. Nejvýraznější zbraní této bandy je jednoznačně zpěv frontmana Dylana, který mě šokoval svou silou a nezvykle skvělou intonační jistotou, ale také charismatem. Mladí muži zapůsobili jako srdcaři a profíci, kteří jsou na akci (narozdíl od některých jiných kapel) správně. Bavily mě songy z minulého alba Back Burner, které tvořily páteř setu, přestože kapela sahala i ke svému poslednímu, kritikou kontroverzně přijímanému počinu Wasted Youth. Výkonu chyběla pouze druhá kytara, kterou místo živého člena FTFD nahrazovali pouštěním z pásky. A tento záznam péáčko ve Futuru, jak je jeho dobrým zvykem, nehorázně zprasilo. Jinak celkově skvělý výkon, moc jsem se bavil!

Koho se z kamarádů zeptáte na set Stick To Your Guns, pravděpodobně vám odpoví, že to byl nejlepší koncert večera. Nebudu toto nijak hodnotit, protože vím, že zde byl pomyslný míč k odkopnutí pravděpodobně na mé straně. Chytla mě bohužel dočasná únava a vyčerpání z předchozího setu, tak jsem se spíš držel zpátky – v místech, kde byl zas ten strašný, tunelový zvuk. STYG to u mě bohužel odnesli, a to tím, že bych je za sebe ohodnotil nejspíš neutrálně - hraje jim to ukázkově, jejich energie je upřímná a show zábavná, mě to ale neodvařilo tolik, co většinu známých kolem. Jakmile STYG znovu přijedou samostatně, budu tam a budu naslouchat pořádně.

Na Blessthefall jsem v podstatě přišel, bral jsem je za takové své osobní headlinery, a proto jsem vyrazil kupředu, přímo do kotle. Brzy po energickém začátku se ukázalo, co bude problémem tentokrát. Hlasitost. Vzhledem k blízkosti k pódiové aparatuře to už "nějak hrálo", nicméně pan zvukař byl za A zřejmě hluchý, protože hlasitost dosáhla opravdu šílené míry, a za B měl očividně rád frekvence mezi pěti až patnácti tisíci hertzy. Ano, to jsou ty, které znějí jako skřípot brzd u vlaku a penetrují vám ušní bubínky s nejvyšší razancí. Bohužel jsem nechal své novinářské špunty doma, což se ukázalo jako fatální chyba. Dámy a pánové, dvaasedmdesát hodin po akci mi nikdy předtím v uších nepískalo. Tento defekt mám stále, a začínám se bát, jestli mě koncert opravdu nějak nepoškodil. Přesuňme se ale ke koncertu. BTF začali pořádně divoce, hned v první skladbě, mé nejoblíbenější What's Left of Me zpěvák Beau podnikl stagedive, došlapal po lidech do půlky Futura, chytil se stropní osvětlovací hrazdy, vyhoupl se, zavěsil se hlavou dolů a odzpíval půlku songu v této frajeřince. Pak jen zagestikuloval na fanoušky, pod ním se z rukou vytvořila peřinka, na kterou zase doskočil a nechal se odnést zpátky na stage. Brzy na to podnikl kytarista Eric při hraní další masivní stagedive, tentokrát přímo na mou hlavu. Intenzitou show kapela vzala slova "drsňákům", kteří ji považují za holčičí, rádiovou záležitost. Setlist mě byl příjemně vyváženým průřezem a celé vystoupení mě bavilo o dva řády víc, než loni v Lucerně. Škoda jen, že jsem po něm neslyšel běžnou konverzaci kamarádů.

A "skutečný headliner" We Came as Romans? Ukázalo se to, co jsem čekal, a to fakt, že většina příchozích poslední kapelu za zlatý hřeb večera skutečně nebrala. Naopak došlo k poměrně zvláštní situaci – půlka návštěníků akce prostě vzala kabát a odešla. WCAR tak uvítal poloprázdný sál. Dovedete si něco podobného představit předloni u Parkway Drive nebo loni u Suicide Silence? Já ne. A hudba? Pozitivně mě překvapily "sekačky", kapela na sobě hodně zapracovala a hezky se sehrála, stejně tak i zpěv, který býval hrozný a tentokrát už byl falešný jen trochu. Celkově to však bylo takové trochu neslané nemastné, prostě takové, jak jsem napsal ve své recenzi na jejich poslední album. Symfonické prvky docela fungují, ale kapela naprosto postrádá ono charisma uskupení z první ligy moderní tvrdé hudby, a na roli, kterou dostala, zatím prostě nemá. Fanoušci se uskupili v prvních několika řadách, ostatní však zůstali akorát stát a navíc během setu zmizela další spousta lidí. Stejně jako na albu mi nejlíp vyzněly songy Just Keep Breathing I Cast The First Stone, stejně jako starší To Move On Is To Grow. Celkový dojem ale zůstal jasný – neurazí, nenadchne.

Blessthefall, Obey The BraveFor The Fallen Dreams mě bavili hodně, a proto večer hodnotím dobře. Pokud ho však srovnáme s minulými ročníky, upřímně, nesahal jim pod kolena. Špatně vybraný byl prostor i lineup, a použitá aparatura dojem zničila. Doufejme, že se NSD znovu narodí a příští rok zas nabyde původních kvalit. Věta na závěr: RIP Mitch Lucker.

Zveřejněno v Reportáže
Strana 1 z 3

Zanechat Facebook komentář

Share on Myspace
Banner

coreMusic na Facebooku »