coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Řekl bych, že ne každému se poštěstí mít v den narozenin přímo pod nosem akci takového rozměru jako je Never Say Die Tour. Já to štěstí měl, i když musím říct, že tento rok mě v line-upu zaujali pouze Stick To Your Guns a Obey The Brave, ti byli tedy mým primárním cílem.

Na akci jsme dorazili několik minutek před setem pána s laptopem jménem At Dawn We Rage. Musím říct, že dubstepová muzika na rozjezd párty zas až tolik nezafungovala, daleko lépe by to zřejmě zvládla nějaká pražská lokálka, i když chápu, že zařizovat speciálně jednu kapelu na každé zastávce turné by asi úplně nešlo. Dubstepové a drumstepové beaty utly tak rychle, jako počaly a na stage už se hrnulo plnohodnotné uskupení The Browning. To, že na světě je po čertech málo kapel, které dokáží nakládat s elektronikou (čeští The Truth Is Out There je podle mě jedna z nich) se mi vystoupením těchto stejně oděných maníků z Kansasu jen potvrdilo. Stupidní synťáková linka do každé skladby, jako by měla za cíl ji uplně zprznit. Mimo to byl jejich set parádním rozjezďákem a nemám k nim výtek, jen těch elektro prvků bych, být jimi, rozhodně rapidně ubral.

Jako druzí se už asi po pěti minutách na stage nahrnuli At The Skylines. Čekal jsem od nich pramálo, ve finále mě velmi příjemně překvapili, především výkon frontmana Chrise Shelleyho, kterému přes jeho vzevření mladíka (trochu mi připomínal Sama Cartera z Architects) šly hluboké growly od huby jedna báseň. Ke konci setu jsem si povšiml několika lidí vést vášnivou diskuzi v rohu, šel jsem se k nim vetřít, abych zjistil, o co jde. V tu dobu už byla zveřejněna zpráva o smrti Mitche Luckera ze Suicide Silence, mnoha lidem to možná večer zkazilo, mnoho lidí bylo dost posmutnělých, řekl bych, jinak to ale žádný větší vliv na průběh nemělo.

Jako třetí nastoupili kanaďané Obey The Brave, v čele s Alexem Erianem, bývalým zpěvákem Despised Icon. Pro mě osobně to byl největší tahák večera a svého postavení v mém žebříčku chlapci dostáli na sto procent! Metli to do nás jako na páse a já byl pomalu víc na stagi, než mezi ostatními. Ke konci Alex zmínil i onu tragickou událost z rána a jelo se dál ve znamení For The Fallen Dreams. Jelikož jsem nevěděl, že doprovodný kytarista Kalam Blehm kapelu tento rok opustil, byl jsem překvapen pouze jedním kytaristou na stagi. Čas od času to bylo znát, čas od času vůbec, co ale bylo znát, byl Dylanův neslyšitelný vokál. Netroufám si odhadovat, kdo to tenkrát zvoral a rozhodně nechci nikoho obviňovat, ale od frontmana jsem zkrátka neslyšel ANI SLOVO, což byla obrovská škoda. Celkově to ale FTFD rozjeli parádně, skalním fanouškům jistě udělali radost a za ozvučení zkrátka nemohou. Mě osobně udělali radost skladbou Brothers In Arms, kterou mám od nich úplně nejraději.

Hned v zápětí naskákala na podium pětice Kaliforňanů, kvůli kterým jsem vlastně přišel: Stick To Your Guns. Sotva se rozezněly první tony intra Diamond, frontman Barnett už skáče po hlavách fanoušků a prostor propuká v šílenství. Against Them All nenechá nikoho klidně stát, u Bringing You Down tomu není jinak , o Amber ani nemluvě. Poprvé za večer byly nádherně rozeznatelné všechny nástroje (alespoň z míst, kde jsem se pohyboval), zkrátka set jak má být! Asi nemá cenu říkat, jak moc jsem se zpotil, stálo to ale za to!

Ještě než přistoupím k vystoupení Blessthefall, rád bych poukázal na chování některých zúčastněných, zejména dívek v prvních řadách. Z toho, co předváděly, mi bylo přinejmenším na blití. Asi bych předpokládal, že člověk, který jde dobrovolně do první řady počítá s pár ránama do držky od stagediverů, nebo loktů od lidí, kteří se snaží si akci užít na maximum. Nepřijde mi normální, když se několik málo osůbek něžného pohlaví čekající už od první kapely, v první řadě na své idoly z "Blessáků" rozhodne, že se shlukne tak, aby nikdo nemohl projít nahoru na stage nebo začne kopat do někoho, kdo jim z podia přistane pod nohy (a to dost brutálně). Přišly chvíle, kdy jsem měl chuť vraždit, když mi dvě pipinky zároveň zarazily lokty do žeber a ještě na mě hodily zlý pohled. Všechny jim podobné prosím, aby příště rezignovaly na svou pozici v první řadě (ono vám to neuteče) a šly si stoupnout někam mimo lidi, kteří si užívají vystoupení svých oblíbenců a rozhodně nestojí o to, aby jim to někdo kazil, navíc z první řady.

Ale zpátky k samotnému programu, na kterém jako další figurovali již zmínění Blessthefall z Arizony. Přesně tak, jak jsem napsal výše, stoupl jsem si mimo kotel a vystoupení jen sledoval, přeci jen nemám potřebu dávat lidem lokty. Protože jsem tuto bandu už jednou viděl a nebylo to zrovna z nejlepších, nečekal jsem toho od nich moc. To, co ale předvedli, bylo přinejmenším neskutečné! Tak divoký výstup jsem dlouho nezažil a kluci potvrdili svou pověst jedné z nejvstřícnějších kapel na scéně. Vypíchl bych Bokanovo zavěšení se na římse nad davem (než jsem stihl nahodit kameru, byl už dole, o tom ale až později), byl to jeden z nejsvětlejších bodů večera. Na druhou stranu po zvukové stránce byl tento set zřejmě nejhorší ze všech. Ten, kdo při jejich vystoupení stál u potenciometru hlasitosti by zasloužil useknout ruce, hlasitost celého setu byla rozhodně hlavním důvodem, proč mi i 3 dny po události stále píská v uších (Nechť je mi to ponaučením a příště si vemu špunty). Vše až na vokály splývalo dohromady a jen málokdy jsem vůbec poznal začátek skladby. Vizuálně to však byla neskutečná špektákle.

Trochu jsem nepochopil, proč Impericon zvolil jako headlinera We Came As Romans, nechci říct, že by jejich kvality nedosahovaly ostatních účastníků, ale přeci jen, co do popularity, jsou na tom Blessthefall určitě lépe. Kdyby se poslední dva aktéři prohodili, vyšlo by to rozhodně lépe. Proto We Came As Romans hráli pro už jen poloplný sál a i já se rozhodl zhruba ve tří čtvrtinách setu odejít. Ne, že bych se nebavil, ale přeci jen WCAR nedokážou z únavy probudit tak, jako Blessthefall.

Jelikož jsem po celý večer točil GoPro kamerou, dostane se vám níže velmi krátký sestřih všeho, co jsem natočil a myslím, že toho bylo dost. Tak zase za rok, na NEVER SAY DIE 2013!

Po roce opět Never Say Die tour, tentokrát v centru města v klubu Futurum. Line-up už tentokrát nenabízí zvučná jména typu Parkway Drive, Comeback Kid nebo Emmure, headlinery jsou dokonce We Came as Romans, kteří ještě na předloňském velkém ročníku dělali první rozehřívače s dvacetiminutovým setlistem... no nic. Brzy poté, co se přátelé z celé české corové scény začali družit, klesla většině zúčastněných nálada pod bod – hned z počátku večera se totiž rychle roznesla zpráva o tragické smrti Mitche Luckera ze Suicide Silence. Atmosféra večera tak nakonec vzhledem k reakcím členů kapel na tuto velmi smutnou událost připomínala takový neplánovaný tribut této dnes už nesmazatelné deathcorové legendě.

První kapelu At Dawn We Rage jsem přes svůj včasný příchod prošvihl kvůli brutální frontě na šatny. Druzí The Browning ve mě budili spíš dojem předkapely – ne, že by nebyli sehraní nebo neměli energii, hudba však byla docela monotónní a její většina se točila kolem "stále stejného breakdownu na jednom akordu". Tranceové podklady to úplně nevytrhly, protože jim nebylo ani moc rozumět. Člověk si tak alespoň začal přivykat zvukovody na nevyvážený zvuk v sálu. Mimochodem, také neuvěřitelně ohlušující, ale o tom později.

At The Skylines byli jiní a zajímavých prvků bych u nich nalezl už víc, ale bohužel se opakovalo to co u Browning. Špatný zvuk vše zajímavé posílal do pekel, kytary byly slité s duněním a celá věc byla poměrně monotónní. Nechci být negativní, ale vzpomněl jsem si na začátek minulé zastávky NSD a na to, jak perfektně nazvučená bostonská Vanna podávala už v šest hodin výborný srdeční výkon, který nenechal lidi chladnými. Úroveň šla prostě dolů a Futurum takovouhle akci zabíjí. Chuť mi nicméně zásadním způsobem spravili následující Obey the Brave, na které jsem se už sám těšil. Ansámbl v čele s Alexem Erianem z rozpadlé deathcorové egendy Despised Icon se do toho pustil s vervou slona a začal do fanoušků tlačit perfektní tvrdý hardcore s občasnými metalovými prvky. Zvuk alespoň trochu "zrozumněl" a začlo být slyšet, co kdo svým nástrojem vypráví, což OTB také dost pomohlo. Kapela se svou energií jedinkrát nezastagnovala a já byl nadšený, asi nejvýrazněji se mi do hlavy zarylo živé provedení songu Live and Learn s pěkným singalongem.

For The Fallen Dreams mě také velice potěšili. Nejvýraznější zbraní této bandy je jednoznačně zpěv frontmana Dylana, který mě šokoval svou silou a nezvykle skvělou intonační jistotou, ale také charismatem. Mladí muži zapůsobili jako srdcaři a profíci, kteří jsou na akci (narozdíl od některých jiných kapel) správně. Bavily mě songy z minulého alba Back Burner, které tvořily páteř setu, přestože kapela sahala i ke svému poslednímu, kritikou kontroverzně přijímanému počinu Wasted Youth. Výkonu chyběla pouze druhá kytara, kterou místo živého člena FTFD nahrazovali pouštěním z pásky. A tento záznam péáčko ve Futuru, jak je jeho dobrým zvykem, nehorázně zprasilo. Jinak celkově skvělý výkon, moc jsem se bavil!

Koho se z kamarádů zeptáte na set Stick To Your Guns, pravděpodobně vám odpoví, že to byl nejlepší koncert večera. Nebudu toto nijak hodnotit, protože vím, že zde byl pomyslný míč k odkopnutí pravděpodobně na mé straně. Chytla mě bohužel dočasná únava a vyčerpání z předchozího setu, tak jsem se spíš držel zpátky – v místech, kde byl zas ten strašný, tunelový zvuk. STYG to u mě bohužel odnesli, a to tím, že bych je za sebe ohodnotil nejspíš neutrálně - hraje jim to ukázkově, jejich energie je upřímná a show zábavná, mě to ale neodvařilo tolik, co většinu známých kolem. Jakmile STYG znovu přijedou samostatně, budu tam a budu naslouchat pořádně.

Na Blessthefall jsem v podstatě přišel, bral jsem je za takové své osobní headlinery, a proto jsem vyrazil kupředu, přímo do kotle. Brzy po energickém začátku se ukázalo, co bude problémem tentokrát. Hlasitost. Vzhledem k blízkosti k pódiové aparatuře to už "nějak hrálo", nicméně pan zvukař byl za A zřejmě hluchý, protože hlasitost dosáhla opravdu šílené míry, a za B měl očividně rád frekvence mezi pěti až patnácti tisíci hertzy. Ano, to jsou ty, které znějí jako skřípot brzd u vlaku a penetrují vám ušní bubínky s nejvyšší razancí. Bohužel jsem nechal své novinářské špunty doma, což se ukázalo jako fatální chyba. Dámy a pánové, dvaasedmdesát hodin po akci mi nikdy předtím v uších nepískalo. Tento defekt mám stále, a začínám se bát, jestli mě koncert opravdu nějak nepoškodil. Přesuňme se ale ke koncertu. BTF začali pořádně divoce, hned v první skladbě, mé nejoblíbenější What's Left of Me zpěvák Beau podnikl stagedive, došlapal po lidech do půlky Futura, chytil se stropní osvětlovací hrazdy, vyhoupl se, zavěsil se hlavou dolů a odzpíval půlku songu v této frajeřince. Pak jen zagestikuloval na fanoušky, pod ním se z rukou vytvořila peřinka, na kterou zase doskočil a nechal se odnést zpátky na stage. Brzy na to podnikl kytarista Eric při hraní další masivní stagedive, tentokrát přímo na mou hlavu. Intenzitou show kapela vzala slova "drsňákům", kteří ji považují za holčičí, rádiovou záležitost. Setlist mě byl příjemně vyváženým průřezem a celé vystoupení mě bavilo o dva řády víc, než loni v Lucerně. Škoda jen, že jsem po něm neslyšel běžnou konverzaci kamarádů.

A "skutečný headliner" We Came as Romans? Ukázalo se to, co jsem čekal, a to fakt, že většina příchozích poslední kapelu za zlatý hřeb večera skutečně nebrala. Naopak došlo k poměrně zvláštní situaci – půlka návštěníků akce prostě vzala kabát a odešla. WCAR tak uvítal poloprázdný sál. Dovedete si něco podobného představit předloni u Parkway Drive nebo loni u Suicide Silence? Já ne. A hudba? Pozitivně mě překvapily "sekačky", kapela na sobě hodně zapracovala a hezky se sehrála, stejně tak i zpěv, který býval hrozný a tentokrát už byl falešný jen trochu. Celkově to však bylo takové trochu neslané nemastné, prostě takové, jak jsem napsal ve své recenzi na jejich poslední album. Symfonické prvky docela fungují, ale kapela naprosto postrádá ono charisma uskupení z první ligy moderní tvrdé hudby, a na roli, kterou dostala, zatím prostě nemá. Fanoušci se uskupili v prvních několika řadách, ostatní však zůstali akorát stát a navíc během setu zmizela další spousta lidí. Stejně jako na albu mi nejlíp vyzněly songy Just Keep Breathing a I Cast The First Stone, stejně jako starší To Move On Is To Grow. Celkový dojem ale zůstal jasný – neurazí, nenadchne.

Blessthefall, Obey The Brave a For The Fallen Dreams mě bavili hodně, a proto večer hodnotím dobře. Pokud ho však srovnáme s minulými ročníky, upřímně, nesahal jim pod kolena. Špatně vybraný byl prostor i lineup, a použitá aparatura dojem zničila. Doufejme, že se NSD znovu narodí a příští rok zas nabyde původních kvalit. Věta na závěr: RIP Mitch Lucker.

Blessthefall, kteří jsou spoluheadlinerem letošního putovního Impericon Never say Die Tour, vypustili nový klip 40 Days…

Recenzi poslední desky Awakening sepsal Jakub Rissaweg a najdeš ji přesně tady.

The Reign je nové live video arizonských Blessthefall, jehož záběry byly pořízeny na The Still Reckless European Tour. Poslední deska se jmenuje Awakening a recenze je na tomto místě.

Ke každému konci roku tak nějak přísluší určitý pohled zpátky na těch uplynulých dvanáct měsíců.  My v redakci jsme nelenili a rozhodli se udělat bilanci deseti alb, které nás v roce 2011 dostaly a nejvíc zasáhly. Ono i samotné složení redakce prošlo letos docela divokou obměnou, vydrželi jen ti nejlepší a nejsilnější jedinci (smích), ale objevily se i tváře nové, ať už méně známé či profláknuté. Jaká byla tedy albová úroda za rok 2011 podle coreMusic.cz? Čti dál!

Našich deset stálých redaktorů má různé hudební chutě, ale je samozřejmě několik placek, na kterých jsme se shodli. Když už jsme tedy ten „kórový“ magazín, nemohly v přehledu chybět dvě oblíbené metalcorové skvadry. Nejvíce skloňovaným jménem v žebříčku byli Amíci Devil Wears Prada s výbornou nahrávkou Dead Throne. O hlas míň dostali ostrované Asking Alexandria se svou druhou plnohodnotnou věcí  Reckless And Relentless. Je tedy vidět, že alko-excesy frontmana Dannyho Worsnoppa jim na slávě nikterak neubraly.

Aby ses ale nedivil. Nám ani temnější tóny nejsou cizí, protože hned čtyřikrát jsme si všichni zapsali americký zázrak v podobě placky Give Me Rest od amerických Hands. Zvláštní silná muzika, která dokonale rozseká, nás prostě zasáhla, to je bez debat. Dalším pochmurnějším kouskem z naší skládačky jsou seveřani Ghost Brigade a jejich Until Fear No Longer Defines Us. Progresivní post/doom/death nás prostě baví a nedáme na něj dopustit.

Jedno z posledních alb, které musíme ještě zmínit, je Leveler od August Burns Red. Objevilo se v žebříčku hned u třech redaktorů a je vidět, že to je prostě z jeden z nejlepších kousků letošní metalcorové sklizně. Stejný počet zářezů dostali i specifičtí La Dispute s plackou Wildlife.

Když se však podíváš blíž na náš přehled, zjistíš, že si nefrčíme jen na tvrdé muzice, ale máme mnohem širší záběr. Mezi našimi oblíbenci se totiž objevili interpreti jako Tata Bojs, ††† (projekt China Morena z Deftones), komerčně úspěšní KoRn, již si letos parádně zašpásovali s dubstepem, soundtrack k výbornému filmu Drive nebo třeba pražský rapper Ektor. A jaké jsou tvoje nejoblíbenější alba pro rok 2011?

 

ASCELA

Hands Give Me Rest	Mastodon The Hunter	Oh, Sleeper Children Of Fire	Ghost Brigade Until Fear No Longer Define Us	Chelsea Grin My Damnation
Septicflesh The Great Mass	KoRn The Path To Totality	The Devil Wears Prada Dead Throne	Lenny Kravitz Black And White America	Drive OST

ONDŘEJ CANDY LEBL

The Devil Wears Prada Dead Throne	August Burns Red Leveler	Crossfaith The Dream, The Space	Breakdown of Sanity Mirrors	Iwrestledabearonce Ruining It for Everybody
Thread My Soul Thread My Soul	Architects The Here And Now	Suffocate With Your Fame The New World Order	Oh, Sleeper Children Of Fire	A Plea For Purging The Life And Death Of Plea For Purging

TONY

Structures Divided By	Ektor Topství	Asking Alexandria Reckless And Relentless	Skrillex Scary Monsters and Nice Sprites	The Browning Burn This World
The Devil Wears Prada Dead Throne	La Dispute Wildlife	Attila Outlawed	Hands Give Me Rest	Asking Alexandria Stepped Up and Scratched

LUKÁŠ SHACOOL KRAJČI

Ghost Brigade Until Fear No Longer Define Us	Insomnium One For Sorrow	Nero Welcome Reality	Limp Bizkit Gold Cobra	KoRn The Path To Totality
The Browning Burn This World	Asking Alexandria Stepped Up and Scratched	Mastodon The Hunter	Fair To Midland Arrows And Anchors	Winds Of Plague Against The World

JAKUB RISSAWEG

Vanna And They Came Baring Bones	All Shall Perish This Is Where It Ends	Suicide Silence The Black Crown	Scarred By Beauty Sutra	Blessthefall Awakening
August Burns Red Leveler	XxxX My Life My Pride	Architects The Here And Now	Blink 182 Neighborhoods	Rise Against Endgame

DAVEY CHODIL

La Dispute Wildlife	eLka Deník Cestovatele	Pianos Become The Teeth The Lack Longafter	Asking Alexandria Reckless And Relentless	Hands Give Me Rest
Prago Union V Barvách	Heart In Hand Only Memories	Jasta Jasta	The Blackout Hope	The Human Abstract Digital Veil

JONATHAN

Tata Bojs Ležatá Osmička	Seth MacFarlane Music is Better Than Words	††† †††	The Devil Wears Prada Dead Throne	Ghost Brigade Until Fear No Longer Defines Us
August Burns Red Leveler	Aaron Lewis Town Line	Hear in Hand Only Memories	Miss May I  Monument (Deluxe)	The Air I Breath Great Faith in Fools

MAJKLÁČ OLIČ

The Devil Wears Prada Dead Throne	Betraying the Martyrs Breathe In Life	Tata Bojs Ležatá Osmička	Vanna And They Came Baring Bones	La Dispute Wildlife
Agnostic Front My Life My Way	Megadeth Th1rt3en	Iwrestledabearonce Ruining It for Everybody	Asking Alexandria Reckless And Relentless	Skywalker Arkham

GUMI

The Blackout Argument Detention	Skywalker Arkham	Casey Jones I Hope We´re Not The Last	Asking Alexandria Reckless And Relentless	Trouble Coast Letters
Gideon Cost	Slaine A World With No Skies	Blessed By A Burden Addiction	Drive OST	Gallows Death Is Birth

JACKVEGAS

Born of Osiris The Discovery	Machine Head Unto the Locust	Hands Give Me Rest	As Hell Retreats Volition	Volumes Via
††† †††	Walking With Strangers Hardships	Scarred By Beauty Sutra	Aegaeon Dissension	Beheading Of A King Quasar

SUMA SUMÁRUM

Redaktorů: 10
Počet navržených alb: 63

1. The Devil Wears Prada – Dead Throne (5x)
2. Hands – Give Me Rest, Asking Alexandria – Reckless And Relentless (4x)
3. August Burns Red – Leveler, Ghost Brigade – Until Fear No Longer Defines Us, La Dispute – Wildlife (3x)

Arizonští blessthefall (záměrně psáno s malým "b") se po dvou letech ozývají s novou deskou Awakening. Můžeme čekat nějaký pokrok nebo jen osvědčený mix ema, post-hc a metalu?

První věc, kterou jsem si během poslechu uvědomil, byla, že je celá deska učesanější než její předchůdci a že řev byl silně odsunut do pozadí. Co se toho prvního týče, zdá se mi, že jde o velmi aktuální trend, protože stejně lze charakterizovat prakticky každé letošní album, které mi prošlo pod rukama (možná jsem na ně měl jenom štěstí). Vždycky jsem byl příznivcem čistého a spektrálně co nejširšího zvuku, jen si ale říkám, že kompletní ztrátou jakékoliv "špíny" se ztrácí i ona hrubost, kvůli které vlastně většina z nás tvrdou hudbu poslouchá, a docela se bojím, kam tenhle postoj povede do budoucna. Nicméně u BTF je tento sound zároveň dost moderní, pěkný, a pro kapelu dalo by se říct že už i typický, za což chválím. Kytarové riffy nabraly na techničnosti a tempu, album udržuje lehce stereotypní, ale dost konzistentní spád – prostě se chová jako takový japonský Šinkansen. Poté, co nastoupíte, spolu s intrem Awakening naberete rychlost, a i když je celá následující cesta hladká a ničím nepřekvapuje, je taktéž velmi plynulá, rychlá a zábavná. Už úvodní Promised Ones slušně akceleruje, ale spíš vás jen chystá na pecku Bottomfeeder, kterou pánové zvolili jako singl. Ta má v sobě feeling celého alba v nejčistší formě, spěchá rychle k cíli, kope melodickými riffy přeřvávanými screamem a jakmile frontman Beau přejde do melodických rejstříků, kytaristi začnou hrát své typické sólové melodie. Nakonec se vždy objeví breakdown a pak se celý systém opakuje. Ano, je to nejtypičtější skladba core songů, ale když se udělá dobře (jako zde), funguje.

Občas si ale míra originality odírá uši o zem – nejhorším příkladem je asi break v songu The Reign. Nejdřív mě lehce rozesmál a následně trochu naštval. Jde o na devadesát procent okopírovaný breakdown ze songu Boneyards od Australanů Parkway Drive. Něco takového by se stávat nemělo, tyto části sice prostoru pro extra průlomovou invenci nenabízejí, ale tento moment mě osobně mlátí boxerskými rukavicemi do uší.

V zásadě album nemá nějaké vyloženě slabé místo, ale vzhledem k tomu, že se hladina čeří jen málo a jednotlivé songy se sobě navzájem dost podobají, má občas tendenci trošku nudit. Z tohoto důvodu zde nebudu všechny skladby jednotlivě rozebírat. Rozhodně se však nedejte odradit a pomyslnou gramofonovou jehlu nezvedejte, dokud nedojede na poslední track, který se jmenuje Meet Me At The Gates. Dámy a pánové, jakkoliv hodnotím zbytek alba, tenhle song mi připadá opravdu úžasný. Emoce ze zážitku s umírajícím dědečkem se do textu přenesly velmi emotivně a neklišovitě (možná se s nimi identifikuji i proto, že jsem si poměrně nedávno prožil to samé), skvělá je i samotná hudba. Klidné zastřené pasáže se střídají s neskutečným rockovým nářezem, ve kterém paradoxně plně vystačuje řevem nepodpořený melodický zpěv, a song se už po prvních posleších zarývá pod kůži, je to skutečný "earworm". Píseň se mi líbí tak moc, že bych o ní v klidu dokázal napsat další odstavec.

V dnešní době považuji za pro kapelu veliký úspěch, když se na jejím albu objeví třeba i jediný skvělý, opravdu originální song. V tomto ohledu tedy BTF bodují a jsem velmi spokojen. A spokojen jsem i s albem celým, faktem však zůstává, že na další trhák ve stylu singlu What's Left Of Me si budeme muset počkat minimálně zase do příště.

 

Blessthefall, kteří se v únoru opět předvedou v Česku po boku Chelsea Grin a Asking Alexandria, vydali nový klip Promised Ones.  Nové album kapely se jmenuje Awakening.

Počátkem října k nám prvně zavítala trojice kapel, pohybující se v různých corových vodách. Zejména Blessthefall u nás mají stále početnější fanouškovskou základnu, a tak byli všichni velmi natěšení.

Pokud někdo šel do Lucerny poprvé, zaručeně se nemohl ztratit. Když jsem kolem 19:45 přicházel, venku už stál hlouček emařů (myšleno naprosto bez urážky), jak už je na core akcích zvykem - i když módní přehlídku považuji za méně extrémní než tu, kterou jsme mohli vidět třeba na BMTH. Po krátkém pokecu s kamarády a známými jsem zamířil dolů na startující Motionless In White. Tuhle kapelu jsem prvně zaregistroval, když jsem si pustil jejich "koledu" Santa's Pissed, kterou doporučuji všem příznivcům drsnějšího humoru. Bordel na pódiu jsem šel chvilku sledovat z balkonu. Zvuk takhle ze strany nanic, ale výhled super. Kapely těžce stylizované do horror punku byla  plná stage, všude pohyb a údernost, hlediště zdaleka ne plné, ale pařící. Po chvilce mě tohle krásné panorama zabarvené zvukem činelů a virblu omrzelo a šel jsem dolů do kotle, abych si udělal obrázek o hudbě samotné. Jenže jakmile jsem stál v samém centru klubu, zjistil jsem, že slyším prakticky pořád to samé. Dámy a pánové, obvykle se v nazvučení snažím nerýpat, ale takhle špatný sound jsem hodně dlouho neslyšel. Když u metalcorové kapely pořádně neuslyšíte kytary ani zpěv a hrne se na vás jen velká koule něčeho, je to moc špatně. Hudební výkon se mi proto hodnotí o poznání hůř. Každopádně Motionless In White lidi několikrát pořádně rozhýbali, rozlámali breakdowny a podali slušný výkon. To opravdu kvalitní nás ale teprve čekalo.

Pierce The Veil. Emo kapela, která svou směskou lehkých „kytarovkových kytar“ a vysokým zpěvem frontmana Vica spadá spíš mezi měkčí bandy. Hned od efektního nástupu bubeníka (Vicova bratra Mika) a prvních úderů do jeho soupravy (které svou intenzitou vůbec nebyly daleko legendárnímu „blinkáči“ Travisi Barkerovi, jenom jsem stál s pootevřenou pusou a čekal, kdy se paličky zlámou) bylo vidět, že živý zážitek bude jiný než ten z nahrávek. Kapela vlétla na pódium a začala ho doslova bořit. Takovou show a energii jsem dlouho neviděl, zvlášť ne na měkčí kapelu. Zazněla většina pecek, v čele s Caraphernelia. Pierce The Veil to neskutečně šlapalo po celou dobu setlistu a strhla nejen své příznivce, ale i spoustu těch, co s ní měli čest prvně. Zvuk byl nadále špatný, ale kytaristi už aspoň nehrabali do strun naprázdno. Skvělý výkon a velké překvapení.

Nakonec po trochu delším čekání nastoupili headlineři Blessthefall, aby obhájili nejen svou poslední studiovku Awakening, ale vlastně i prvně celou svou tvorbu. Je mi líto, že zase zmiňuju zvuk, který byl dost možná horší než u předcházejícího setu, ale jak mám pořádně hodnotit kapelu, u které si musím to, co je pro ní typické, domýšlet? U BTF jsou to hudebně vzato hlavně chytlavé kytarové tappingové melodie. Když jsem spojil znalost songu s odezíráním ze hmatníků, něco jsem i slyšel, ale... však víte. Je to ale hrozná škoda, tahle kapela by si zasloužila něco lepšího. Nicméně BTF podali naprosto profesionální výkon plný energie, zručnosti i sympatičnosti. Rozhodně mi svým vystupováním přišli o kus výš než zbytek vystupujících, pozici headlinera obhájili (i když díky pozitivnímu šoku z Pierců jen o prsa). Frontman Beau zpíval většinu svých partů v kleče v náruči fanoušků, spolu s celou partou se při breakdownech prohýbal v pase, v houpavých pasážích synchronizovaně skákal. Prostě show na jedničku! Zazněly zásadní fláky jako nová Bottomfeeder nebo starší Hey Baby, Here's That Song You Wanted, To Hell And Back. Zdaleka nejlepší ale byl podle mě úžasný, největší hit kapely, What's Left Of Me – kapela si ho nechala až úplně nakonec jako druhý přídavek a dobře udělala. I kotel se spustil na nejvyšší obrátky a šlo o skvělou tečku.

Celý večer byl organizačně příjemný. Stagediving dělal dobrou atmosféru, aniž by se zvrhnul ve fázi masakr, jenž 70% posluchačů zážitek obvykle kazí. Plno nebylo, a tak se lépe v sále dýchalo. Nejvíc mě však potěšila sympatičnost hudebníků. Když všechny kapely postupně prohlašovaly, že "this is the best european show so far, thank you", šlo to brát jako frázi, ale když frontmani řekli, že budou tamhle u merche a že se po koncertě chtějí osobně pozdravit úplně s každým, byla to jasná póza - jenže ouha! Všichni hlavní aktéři po koncertě přišli mezi lidi, klábosili o všem možném, podepisovali se a fotili se na požádání. Chovali se k fanouškům úplně jako dlouholetí kamarádi. Jasně, nejsou jediní, kdo po koncertě nezapadne do backstage, dokud všichni nevypadnou, ale v této míře jsem přátelskost muzikantů zažil prvně. Za to veliký palec nahoru.

P.S. Domů jsem šel spokojený a natěšený na příště. Mimochodem na mou pochvalu mi Eric z Blessthefall řekl, že slibuje, že to příště bude „much better" :)

Blessthefall, kteří se 5.10. předvedou v Lucerna Music Baru, nadhodili video s textem ke skladbě Promised Ones. Nová deska Awakening jim vyjde 4.října u Fearless Records.

Metalcore pětice z Phoenixu v Arizoně Blessthefall streamují novinku Promised Ones na stránkách RevolverMag.com. Tato skladba upozorňuje na chystané nové album Awakening, jehož datum vydání je stanoveno na 4.říjen u stáje Fearless.