coreMusic.cz - Magazín o tvrdé hudbě

Landscapes streamují novou desku Life Gone Wrong. Kdo jede na na Fluff, ten si určitě i pár kousků z téhle nahrávky užije na vlastní kůži.

Stream probíhá na webu MetalHammer.

-- Gumi --

V pátek 16. 3. bylo v Praze,  konkrétněji v její sedmé městské části, pěkně rušno. Nejen, že přijel Baník Ostrava se svými obávanými fanoušky na Letnou, ale ve stejný moment jen o necelý kilometr dál probíhal dlouho očekávaný koncert Rise Against, kteří si jako hosty nejenom pro koncert v Incheba Areně jako support si přizvali Architects a Touché Amoré.

První se na podiu už ve velice solidně zaplněné Aréně předvedli Touché Amoré, které jsme měli možnost vidět na lonském Fluffu. Publikum, jak už to tak bývá, přijalo jejich vystoupení plné energie spíše chladněji, i když v jeho centru se už začali tvořit hloučky, které se snažily rozpohybovat svoje dosud línější kolegy, kteří vypadali jako by šli na výlet. I tak se postupně začalo projevovat fůze mezi kapelou a diváky. Ta mě, jako neznalce jejich tvorby, velmi mile překvapila. Jejich emotivní post-hardcore mě rozhodně probral z předkoncertní letargie. Na druhou stranu se však nemůžu ubránit pocitu, že by jim zatím o poznání více sedl menší a klubovější prostor. Byť se vokalista Jeremy Bolm umí moc hezky věšel za lešení stage. Chce to ještě čas, ale Touché Amoré by v budoucnu mohli být slušný artiklem i pro české fans :)

Za hromového aplauzu po slušné rozehřívačce a za zády s notnou skupinou oddaných fanoušků na podium natěšeného holešovické malé sportovní haly přiběhli metalcorovíArchitects. Vystavili svůj set především na strhujícím nasazení jejich pětihlavé smečky. Neustále hecovali do té doby v celku laxní osazenstvo předních řad, a to se jim odvděčilo nejrůznějšími podobami z mosherského katalogu. Tím pádem vzduchem svištělo nejedno oblečení, čepicemi počínaje, tričky konče. Kapela si s umem sobě vlastním pohrávala s publikem, a to s vděkem reagovalo. Celkově mi není tvorba Architects nikterak blízká, ale na živo mě přesvědčili o svých kvalitách. Po pátečním vystoupení si dle mého můžou na vizitku klidně napsat slogan „Nikdo nezůstane suchý, zpotíme je všechny“.

Rise Against To jsou vzpomínky ještě hluboko na základku, kdy jsem za zvuků "demoliční hymny" Give It All rušil ve FlatOut 2 jedno auto za druhým. Postupem času moje vztahy ke kapele ochladly, ale zvědavost nad živým vystoupením ekologicky angažovaných Amíků zůstala. Kdo si počkal ten se dočkal, protože RA předvedli show s velkým a palcátovým "S". Kapela už sice dávno opustila nezávislé břehy, ale i tak si udržuje svojí latku proklatě vysoko a hlavně umí své schopnosti prodat naživo. Oddechl jsem si, že se nepouštěli do žádných póz ani teatrálních gest, jak je dnes u velkých kapel populární, prostě jenom hudba a to je jedině dobře. RA projely průřez svou dosavadní tvorbou a přidali i své novější věci, které už mi však nic moc neříkají. Největšího ohlasu se dočkali, jak už to tak bývá, legendární pecky jakými jsou Prayer Of The Refugee, Savior nebo již zmiňovaná Give It All. Kapela ani s ubývajícím časem nepolevovala, a tak jediným důvodem k přerušení byl, jakýsi hrdina, který uděřil (nejspíš úmyslně) vedle stojící slečnu (nepochopim, ty vole!) a vyslechl si tak nejen kázání od samotného Tima Mcllratha, ale i pískot větší části ze zhruba pěti tisíc návštěvníků. Občas se mezi nimi našli i tradiční vtipálci, kteří vyhodili obsah svého plného pivka za pětatřicet kaček směrem do přednějších řad. Nemusím připomínat, že sprška se zlatavým mokem z chmele asi jen tak někoho nepotěšila. Jinak se však obecenstvo chovalo na nejvýš vzorně a na to, že mezi nimi panoval jak žánrový, tak i věkový rozdíl, utvořili skvělou atmosféru. Neslyšel jsem ani žádná hysterická pištění (chvála bohu).

Celkově bych tedy akci zhodnotil spíše kladně. Jako mínus bych viděl až možná příliš rozsáhlý prostor a zvučení, které se místy dost ztrácelo v koutech haly. Občas se také projevoval vydýchaný vzduch. Celkově se však večer velmi povedl a každý si díky pestrosti kapel mohl přijít na své, takže návštěvníky nemuselo mrzet i to výraznější sáhnutí do úspor. A Rise Against? Ti rozhodně nepatří do starého železa, naopak!

P.S. Příjemně mě také překvapila cena merche. Trička se pohybovala kolem 300 Kč. Na to, že se jednalo o větší akci, bych čekal dvojnásobek. Sympatický!

-- Jakub Rissaweg --

V pražské Incheba Areně se včera udál svátek moderní hudby spjaté s hardcorem. Do prostoru se, i když se to zpočátku nezdálo, stáhlo pět tisíc fanoušků ze všech koutů republiky a hala se tak zcela naplnila. Před koncertem panovaly na internetu diskuze, jestli byl výběr předkapel Rise Against vhodný – Touché Amoré patří stylově spíš do klubíků a Architects jsou zase jednou a půl nohy v pořádně tvrdě metalových vodách. Nicméně, přestože v mém reportu najdete spoustu výhrad, musím říct, že celá formule fungovala.

Ve dvacet hodin na pódium bez jakéhokoliv entrée nastoupili Touché Amoré. Hned jak ze svých nástrojů vyloudili první tóny však bylo jasné, že takhle k nám hudba doléhat nemá. Kromě kopáku a zpěvu nebylo slyšet skoro nic – v průběhu setu se zvuk zlepšil, ale problémů jsem zpozoroval hned několik. Zaprvé se zvuk prostě nepovedl, po celý večer se ideálu nepřiblížil. Zadruhé tu bylo standardní dolaďování, kdy zvukařům nějakou dobu trvá zvuk zoptimalizovat, ale to tentokrát nebylo tak markantní. Zatřetí se opět plně projevily ony "zastiňovací schody", kdy zvukaři záměrně topí předkapely a teprve s příchodem headlinera vše spraví a dají vhodně nahlas. Tento přístup je průmyslovým standardem, ale když se přežene, tak mně osobně připadá pěkně nefér. A začtvrté měli Touché na pódiu směšně malinkou aparaturu, která se na hraní stadionů opravdu nehodí. Zde bych vinil tour management hlavních hvězd a moc to nechápu. A proč tomuhle rejpání dávám tolik prostoru? Protože zvuk Touché totálně zabil. Nešlo jenom o standardní nečitelnost či nevyrovnanost, jak totiž poznamenala kolegyně, hlasitost byla "jak z cédéčka". Dámy a pánové, poslouchat srdeční melodický hardcore a moct během něj bez problémů vést dialog, to je situace, která se pro kapelu podobá hraní do kopce. Přesto byly mé zážitky pozitivní. Kapela šla do vystoupení s upřímností a silnou energií, kterou známe z jejich klipu k singlu Home Away From Here, a včerejší živou verzi toho songu bych rád zmínil. Ten totiž zněl naprosto super a vystihl všechno pozitivní, co tato kapela má – originální atmosféru, která bere za srdce, a ještě originálnější melodiku. Byl zároveň jednoznačně tím nejsilnějším, co kapela měla v repertoáru, i když zbytek rozhodně nebyl slabý a překvapoval. Touché si udržím v hlavě a těším se na ně někdy do klubu, který jim opravdu bude slušet tisíckrát víc.

Po plánované pauze se zhaslo na příchod fenomenálních Britů Architects, na které hodně lidí přišlo jako na hlavní kapelu. Po krátkém atmosférickém intru se pětice ukázala, frontman Sam přišel k mikrofonu a začal zpívat song Devil's Island, aby hned v prvních vteřinách dokázal, že pověsti o jeho skvělém hlasu jsou pravdivé. Poté se spustilo nefalšované peklo se supermoderním soundem, který se charakterem velmi podobal architektům na studiovkách, i když opět nemasíroval tolik, co by měl (kromě neuvěřitelně přehuleného bass dropu bubeníka, který vždy obecenstvo odfoukl metr nazpět). Lidem, kteří měli tu čest prvně  (jako jsem já),  Architects vyvrátili všechny pochyby a potvrdili všechna superlativa. Show měla neskutečný drive, instrumentální složka byla pekelně přesná a Sam se opravdu ukázal jako perfektní frontman, ať už šlo o jemný zpěv, řev či dělání show. Hned při breakdownu ve druhé, velmi zásadní pecce Early Grave začal kynout do publika gestikulací, která znamenala wall of death. Ta se také uskutečnila a následoval ji ohromný mosh. Setlist byl neskutečně bohatý, a zazněly tak snad všechny hity této sebranky: Learn to Live, Day In, Day out, Delete. Rewind, a na úplný závěr ta nejočekávánější věc s mohutným singalongem Follow The Water. Geniální výkon, který by mohl vylepšit vážně už jen lepší zvuk.

Architects se předvedli tak skvěle, že najednou nebylo tak úplně jasné, kdo že je vlastně headliner. Technici si dali práci, aby tento status zvrátili – pódium se uklidilo, roztáhly se třivelké plachty a na pódium byly přinešeny displeje, na kterých mohla později probíhat politická výchova ve formě srdceryvných videí. U pódia vyčkávajícího na Rise Against jsem stál už potřetí v životě, takže už jsem věděl, na co se můžu těšit. RA na pódium vtrhli po doznění velmi dlouhého intra jako rockové hvězdy velkého kalibru a spustili novinku Survivor Guilt. Okamžitě vypukl veliký kotel a během dalších songů, megahitu Ready to Fall a další staré známé Collapse (Post-Amerika) se jen stupňoval, spolu s nesnesitelným vedrem (musel jsem pomáhat pryč zkolabované dívce, která v onom stavu určitě nebyla jediná...). Hudba Rise Against mě naživo extrémně baví, patří k mé vůbec nejoblíbenější a z vystoupení jsem byl průběžně nadšený jako vždy. Jedné věci jsem si však bohužel nemohl nepovšimnout, a to toho, že s narůstající masou fans této dnes už v podstatě superkapely trošinku začíná ustupovat upřímnost a kontaktnost projevu a atmosféry. Samozřejmě to není jen vina kapely, je jasné, že koncert pro halu s pěti tisíci lidmi bude zákonitě jiný než klubová akce v Roxy, ale už i samotní RA jedou trochu příliš líbivě. Nikdy neodsuzuji kvalitní mainstream, ale z jakkoliv nerad to přiznávám, z politické message kapel se začíná nepatrně stávat divadélko. Každopádně ale k věci. RA jsou sice čím dál tím více popoví, ale naštěstí pořád skvělí a tentokrát fanouškům připravili maximálně bohatý a uspokojující setlist čítající dvacet (!) songů, ve kterém zaznělo devadesát procent zásadních songů (byl prakticky identický s varšavským, který můžete vidět zde - http://www.setlist.fm/setlist/rise-against/2012/klub-stodola-warsaw-poland-5bdec7cc.html). Po naprostém vyčerpání publika předstoupil Tim McIlrath sám jen s westernovkou a odehrál tři songy akusticky s neskutečně hlasitým sborem čítajícím pár tisíc hlav – byly to jedny z nejsilnějších okamžiků celého koncertu, zejména při mé milované Swing Life Away. Další staré songy z alba Siren Song: Paper Wings, Blood to Bleed a Give It All mě celkově bavily rozhodně nejvíc.

Nikdo, kdo na akci zašel, nemohl litovat. Byla to sešlost těch nejlepších a je úžasné, jaké sestavy kapel nám do Prahy začínají jezdit. Včerejšek bych si zopakoval kterýkoliv den, a proto říkám – jen houšť a větší kapky!

Hardcoroví Punch ze San Francisca zveřejnili novou skladbu How Nothing Lasts, která se bude nacházet na připravovaném EP Nothing Lasts. Datum vydání této věci sice není zatím stanoveno, ale už teď je jisté, že vyjde pod hlavičkou labelů Deathwish, Discos Huelga a 625 Thrash. Nezapomeň, že Punch vystoupí na letošním Fluffu 23.7.

PUNCH How Nothing Lasts by deathwishinc